Radosti a strasti tréninku veteránů (Píše JOSEF ŠVUB)


Radosti a strasti tréninku veteránů

29. 9. 2016

Než předchozí text na toto téma dospěl ke zveřejnění na webu, zapsal jsem si ještě dost poznámek a myšlenek na to, aby z nich vznikl další, spíše teoreticky zaměřený díl.

O důležitosti středu těla.)

“Člověk chodí po světě, připadá si jako mladíček a myslí si, že je nesmrtelný. A najednou zjistí, že mu mnoho času nezůstalo.”

Jakmile ovšem cvičit přestanete, tělo rychle chátrá. Colgan (1982) uvádí, že svalová tkáň ubývá už po 24 hodinách nečinnosti. Za rok nečinnosti přijdete o více než polovinu fyziologického přínosu sportování, a po pěti letech jste na tom stejně jako člověk, který nikdy nesportoval. Možná i hůře, protože se dostavuje noční můra bývalých atletů – nadváha.

Za každou dekádu po třicítce klesá schopnost srdce pumpovat krev o 8%, krevní tlak narůstá o 6% a svalová hmota na těle ubývá o 4%. Po třicítce rovněž ubývá výška nesportovců, asi 1 cm za dekádu. Šedesátky se nedožije asi 1/10 žen a ¼ mužů. Šedesátka dožitá ve zdraví je už pádným důvodem k radosti. Krásně to vyjadřuje německá gramatická vazba “gelebt zu haben,” mít užito, prožito.

Studie z roku 2008 zjistila, že ¼ variací lidského věku spočívá na genetických faktorech, což znamená, že 75% délky života závisí na modifikovatelných faktorech. Zkoumaní lidé, kteří se dožili 90 a více let, měli negativní vztah k několika preventivně rizikovým faktorům- nekouřili, neměli diabetes, nebyli obézní a neměli vysoký krevní tlak. Závěry naznačují, že 70-letý muž, který nekouří, má normální váhu i tlak, nemá diabetes a trénuje 2-4x týdně, má 54% pravděpodobnost dožití se 90 let. Možnost dožití 90 let redukují sedavý životní styl (44%), hypertenze 36%, obezita 26%, kouření 22%, 3 faktory (necvičení, tučnost a diabetes) 14% a pět dalších faktorů 4%.

 K tomu mám osobní postřeh. Kamarád, jehož jsem před léty přivedl k fitnessu (posilovna+aerobní činnost+strava) provozuje výnosné, avšak časově i psychicky vysilující podnikání. Delší dobu jsme se neviděli, a tuhle se svěřil, že utrpěl syndrom vyhoření a rok byl mimo. “Rudolfe,” řekl jsem, “věříš, že jsi možná díky tréninku a omezení rizikových faktorů přežil? Kdyby jsi léčil stresy alkoholem, cigaretami a prášky, mohl jsi už být po na prkně s infarktem nebo mrtvici!”