Sergio Oliva – Mr. Olympia 1984

K oslavě a na památku Sergia Olivy přidávám vybrané úryvky z knihy Ricky Wayneho Muscle Wars z roku 1985, v nichž popisuje okolnosti Olivova comebacku. Věřím, že si čtení užijete stejně, jako jsem si vychutnával práci na překladu!

„Oficiální zpráva zněla, že Sergio veřejně ohlásil svůj záměr soutěžit na IFBB Mr. Olympia 1984, s datem 3. listopadu ve Felt Foru (stát New York). Samir Bannout, jenž hodlal vyhrát letos a pak ještě čtyřikrát, podotknul: „Pokud se Sergio ukáže tak velký a vysekaný jako v Essenu 1972, pak ostatní v New Yorku nemají šanci.“ Samir ovšem nevěřil, že někdo tak STARÝ něco podobného svede.

V interview ze září 1984 Oliva potvrdil, že bude v listopadu na pódiu. Proč? Protože i přes minulé potíže s IFBB miluje bodybuilding nadevše. Jelikož má nyní lepší postavu než před deseti lety, řekl si Hernajs, proč to nezkusit znovu? Mimo to peníze pro vítěze: 50 tisíc. Tři tituly Mr. Olympia přinesly Sergiovi sumu 3 tisíce dolarů. Pokud by vyhrál, odveze si domů téměř dvacetkrát víc.

Rituální schůzka rozhodčích a závodníků začala v hotelu Doral Inn v 19. hodin. Při losování startovních čísel šel Oliva poslední a vytáhl si jedničku. „Bože,“ zašklebil se. „To znamená, že musím první na pódium!“

Připomněl jsem mu, že Frank Zane si jedničku vytáhl dvakrát a pokaždé vyhrál. „Aha,“ usmál se Sergio. Když jsme se předtím pozdravili, jakoby se nic nezměnilo. Objal mne, skrze tenkou látku tepláků jsem cítil jeho enormní deltoidy a paže. Prohlásil, že je v lepší formě než při poslední srážce s Arnoldem, a když zahlédl v mých očích pochyby, odtáhl mne stranou, nadzvedl bundu a odkryl pas. „Mrkni na tohle!“ řekl a napnul břicho. Vykoukly na mne žíly a rýhy. Dodal, že váží 109 kg, což maličko nadsadil; dříve vážíval 100 kg a byl větší a vyšší než dnešní obrýlená a bezvlasá verze.

Vzpomínali jsme na minulost, když přišel Joe Weider. Potřásl Sergiovi rukou a zašeptal mu do ucha: „Sergio, ty víš, že jsem tě vždycky měl rád…jako tebe…zeptej se Rickyho!“

Jak došlo k tomu, že Oliva přijel na Olympii? Pořadatel Wayne DeMilia měl kamaráda Julia Levineho. Ten jednou oznámil, že u něho v gymu v Brooklynu trénuje jistý Eddie, milionář, jenž chce sponzorovat Olympii 1984 v New Yorku.

Abych to zkrátil, peníze vskutku vložil, měl však zvláštní přání: Aby na pódiu stál jeho idol, Sergio Oliva.

DeMilia Olivu zkontaktoval. Jakmile řekl, že je z IFBB, Oliva vyskočil Ne, ne! „Nechci mluvit o IFBB ani o Weiderovi a něčem podobném. Obrali mne v New Yorku, obrali mne v Essenu, celého mne ošidili…“

Pak do hry vstoupil Levine. „Sergio, pamatuješ mne?“ Narážel tím na 60. léta v AAU. Sergio ztuhnul a pak se rozzářil. „Ach můj bože, nepoznal jsem tě, bejby. Chlape, Julííí!“ Levine vysvětloval milionářovu podmínku a fakt, že bez něho přijdou o peníze, pak Kubánce ujistil, že dnešní IFBB už je jiná než kdysi. V dalších měsících pokračovalo přesvědčování telefonicky.

Nikdo dodnes neví, co Olivu zlomilo. Možná šlo i o peníze, vždyť 50 tisíc dolarů vydělával jako policista dva roky!

První část soutěže začala ve 14. hodin. Hlasatel řekl: „Dámy a pánové, vítejte na největší kulturistické události za 19 let. Naším prvním závodníkem je Sergio Oliva!“ Ovšem, New York byl připravený, vždyť právě tady myšlenka o soutěži vůbec vznikla. Na zvuk jeho jména nabitý sál vybuchl, a Sergiovi se dostaly první ovace ve stoje.

Co se mne týče, Sergiův speciální příspěvek k soutěži měl málo společného s jeho postavou. Diváci by jej rádi viděli i tehdy, kdyby pouze udělal exhibici. Nemusel riskovat svou pověst. Kdyby potřeboval peníze, mohl se usmířit s IFBB a jezdit po exhibicích. Promotéři by jej vítali a diváci doslova sežrali.

Oliva v New Yorku už nebyl v takové kondici, jako v roce 1972, potřeboval ještě dalších šest týdnů seriózní přípravy. Viděli jsme ne zcela připraveného Olivu, ale možná jen podcenil soupeře.

Po skončení předběžné části pozval Olivu před kameru Frank Zane. „Proč jsi se vrátil?“ ptal se. „Protože mám nejlepší formu svého života!“ Zane se osobně zúčastnil v Essenu 1972, kdy tomu tak bylo, avšak nechtěl odporovat snílkovi. Místo toho se zeptal: „Jak dlouho ještě budeš soutěžit?“

Sergio vysvětlil, že když chlap o sebe dbá, může soutěžit téměř do nekonečna, možná do šedesáti let. „A já ne ještě 45,“ řekl. „Já 43.“

Finále bylo zahájeno ve 20. hodin. Diváky, závodníky i rozhodčí uvítal president IFBB Ben Weider. Když oznámil, že prémie narostly z mizerného tisíce na 100 tisíc, publikum zatleskalo.

Na volné sestavy šel jako první Oliva. Nic zvláštního neukázal, pouze sérii budovou otřásajících nejsvalnatějších póz, slavnou vítěznou pózu (po těch letech pořád omračující!) a Olivovský dvojitý biceps. Stačilo to však na třetí a čtvrté ovace ve stoje.

Po společném pózování finalistů přišlo vyhlašování pořadí. Desáté místo – Bob Birdsong. Devátý Tom Platz. „Na osmém místě je…“ Zdálo se, že DeMilia náhle ztratil hlas. Jeho rty cosi šeptaly, pak se ale vzchopil a vyřkl: „Sergio Oliva!“

Búúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!

V sále nastal povyk. Oliva se držel v klidu, poté náhle stiskl zuby a já věděl, že mu v hlavě tiká časovaná bomba. Tak jsem se rozběhl k pódiu s křikem: „Klid, Sergio. Nech to být. Zachovej rozvahu!“

Koutkem oka jsem zahlédl Arlene, kráčející směrem za pódium, s měsíčním dítětem v náručí. „Dej mi ho, prosím!“ žadonil jsem. „Ať jej Sergio ukáže divákům!“ Arlene mi dala dítě a já je podal otci. „Sergio!“ volal jsem. „Vezmi si ho. Jdi k mikrofonu a promluv!“ Publikum mezitím pořád bučelo.

Sergio pohlédl dolů, vzal si malého Sergia, zvedl jej a zamířil k mikrofonu. A byl velkolepý. Poděkoval už ztichlému sálu, poděkoval všem, kteří mu téměř dvacet let zůstali věrní. Vyhlašování pokračovalo až do vítěze, jímž ovšem byl Lee Haney. Také on promluvil k publiku: „Dosáhl jsem svůj sen. Chci ale dodat, že jedním z vrcholů mého života zůstane setkání se Sergio Olivou.“ Opravdu, Haney se během soutěže choval k Olivovi s úctou. Nepředstavoval pro něho vážnou hrozbu a Lee neviděl důvod, proč se na něho vytahovat.

Moje nejvzácnější chvíle nadešla tehdy, když Sergio s děckem v rukou řekl: „Nezáleží na tom, co se dnes stalo…osmý, sedmnáctý nebo dvacátý…budu navždy Mýtus. A v rukou držím Sergia juniora, příští Mýtus.“ T

o bylo poprvé, kdy Sergio použil tuto přezdívku v mé přítomnosti. Dal jsem mu ji při našem prvním setkání v roce 1967.

Toho večera 3. listopadu 1984 to vypadalo, že si ji nikdo nezasloužil lépe.“