KDYSI A NYNÍ: SOUPAŽNÝ TLAK NAD HLAVU

Dnešní díl série o cvicích začíná historkou. Stala se v 70. letech m. s., je tedy značně historická, a jejím aktérem je Jirka Hetych, jeden z původních členů HP-Clubu v České Třebové a rekordman ČSSR v benči ve střední váze (162,5 kg z roku 1974). Jirka začínal doma v garáži, s váhou 64 kg se rychle dopracoval na 80 kg tlak ve stoji, v roce 1971 dával 92,5 kg a později možná až 105 kg. Měl svůj osobitý styl, stál s napnutými koleny, lokty svíral k sobě a dost se zakláněl. V našem slovníku měla hraniční meta „metrák” (metrický cent) slangový název metreveli a rigidní styl s toporně napnutýma nohama byl toporozo, to jen na okraj. O přestávce přeboru ČSR v powerliftingu někdy koncem oněch 70. let nanesl neúnavný Jirka v rozcvičovně následující výzvu: Kdo z přítomných jakkoliv zatlačí metreveliho, Jirka je dá toporozo. Chytil se budoucí vítěz devadesátky s benčpresem 170 kg. Naložili činku, borec ji dostal na prsa, ale nevytlačil. Neměl na to. Vážil 90, vleže tlačil 170, ale stovku ve stoji nedal. Přišla Jirkova chvíle. Po dvou pokusech konečně činku přemístil, srovnal na ramenech, napnul kolena a bez rozcvičení ji čistě, jako s hydraulickým pohonem dostal nad hlavu! A dost možná zazněl i potlesk…

Jiří Hetych v HP-Clubu Česká Třebová

Josef Ornst, vzpěrač z Lokomotivy Česká Třebová, je aktérem druhé příhody. Bydlel někde na vsi a trénoval ve stodole na mlatě. Viděl jsem jej zkraje 70. let při soutěži Na skále. Jednu nohu měl po obrně hubenou jak tyčka a ovinutou bandážemi (podobně jako kdysi Dough Hepburn z Kanady), druhá byla naopak svalnatá. Kvůli tomu se trápil při přemístění a zvedal do polodřepu, ale co jednou dostal na prsa, to vytlačil. A že to byl TLAK – čistě rovně nahoru, bez záklonu nebo kopnutí koleny. V devadesátce dával tak 120 kg, možná 125 kg; se záklonem a s dopomocí kolen mohl snadno mít na 150 kg. Byl středně vysoký, širokých ramen s vypouklými trapézy, objemných paží a úzkého pasu. O přestávce svačil, a co myslíte, že jedl? Čokoládu? Tatranku? Proteinovou tyčku? Kdeže, molodci a děvočky, přítelé militcí, skrojek chleba s buřtem.

Silák Ted Arcidi uměl raw benčpres s 302,5 kg.

Vzpěračská disciplína tlak mnohdy připomínala benčpres ve stoji.

Místo pokračování popisem svých výsledků v čelním tlaku zmíním krátce začátky a potom vyjmenuji body, které bych DNES dělal jinak. Ve “sklepním” období (1966–1972) patřil tlak do pětice našich hlavních cviků, nesporně díky vlivu vzpírání. Růst výkonů byl značně samoúčelný a odpovídal nahodilosti tréninků. Slabší členové tenkrát tlačili asi 80 kg, ti silnější přes 90 kg. Pamatuji svůj první rekord na vzpěračské ose, moji tělesnou váhu 65 kg, někdy z roku 1966. Vlezl jsem v neděli tajně do posilovny vzpěračů a s ohromným záklonem činku zvedl; pak mne 14 dnů bolela záda. My jsme tlaky nedělali tak dlouho ani usilovně, abychom se zranili, zato u řady elitních vzpěračů světa připomínal tlak benčpres ve stoji, a to byl druhý důvod jeho zrušení. Jen pohlédněte na přiložené fotky. O metodice škoda mluvit, prostě jsme skoro vždy naháněli maximum. Chyběla nám práce na opakování v rozmezí 75–85 % maxima, střídání vysoké a nízké intenzity a hlavně motivace – přece jen jsme byli kulturisté, toužící po postavě Steve Reevese! Co bych dnes dělal jinak:

1) Trénoval bych tlak v cyklech o délce 6–8 týdnů. Dva týdny na oživení techniky, 3–5 týdnů na zvyšování váhy a týden na vyladění síly. Totéž pro tlak objemový. Po cyklu týden odpočinku a v dalším zaměření na jiný cvik.

2) Věnoval bych víc pozornosti výrazovému tlaku včetně přemístění na prsa. S čistým tlakem cca 90 kg bylo možné očekávat váhy okolo 100 kg a časem snad 110 kg na 3–5 opakování s úměrným nárůstem hmoty horní části trupu. Vzpěrače jsme měli u nosu, obdivovali jejich ramena a trapézy, jenže my se víc soustředili na benčpres.

3) Mnohem důkladněji bych vytěžil možnosti neúplných tlaků s činkou nebo na stroji Smith. Jak známo, činku od klíčních kostí asi do poloviny výtlaku zvedají deltové svaly, dál už zabírají tricepsy. Všimněte si jedné věci: Když činku nedokážete vytlačit, zastaví se skoro vždycky ve stejném místě, kde končí aktivní práce deltových svalů. Dlouho jsem nad tím dumal, maloval si slibné scénáře, žel, nenašel jsem cíl a motivaci. Vypadalo to tak krásně – od krku k bradě se stovkou, od brady k čelu s 90 kg a delťáky jak půlmelouny…

4) Nechal bych si udělat víc fotek z tréninku (tedy i tlaky). Mít dokument z těch dávných dob je pro publicistu nad zlato.

Vzpěračské přemístění a výtlak činky nad hlavu byla ryze silová disciplina. Mimo účinku na deltoidy, tricepsy, pilovité a trapézové svaly vyžadovala vytvoření pevné tlakové základny prostřednictvím kontroly a koordinace těla. Zpevnění nohou, spodních zad a trupu zajišťovalo stabilitu a schopnost soustředit celé tělo na výkon. Při svém rekordním tlaku jsem cítil, jak s činkou stoupající nad hlavu pracují dohromady snad všechny svaly, co jsem tehdá měl! Dnes už tohle umí málokdo a nedělá nikdo…