Báječný Freddy Ortiz

ortiz_leden_copy.jpgFreddy Ortiz přijel s rodinou z Portorika do USA v roce 1957, bylo mu šestnáct (nar. 1. ledna 1941) a vážil – jak říkají Američané – 54 kg „soaking wet,“ tedy promáčený na kůži. Když se usadili na Manhattanu, Freddy se nějakou dobu poflakoval po plážích Coney Islandu a pak náhodou uviděl časopis s Regem Parkem na obálce. V tom okamžiku zatoužil mít takové tělo, a nijak se netrápil tím, že proti 185 cm vysokému Parkovi vypadal se svými 163 cm jako trpaslík. Vzápětí zamířil do posilovny, kterou provozoval významný kulturista George Paine.

Jako většina začátečníků cvičil hlavně paže, bicepsové zdvihy a shyby úzkým podhmatem, nohy trénoval zřídka, pokud vůbec. Jako vzor si vybral mistra Ameriky 1949, Jacka Delingera, protože měl přibližně stejnou výšku a podle obvodu zápěstí i podobnou stavbu kostry.

Po dvou letech tréninku Freddy nabral 16 kg svalů a jeho biceps měřil 45,5 cm. Objevil jej bratr George Paineho, který navštěvoval stejnou restauraci, Ortiz se nechal přemluvit na soutěž a hned vyhrál Mr. Gotham, jakýsi městský přebor. V roce 1960 byl druhý na Mr. New York City a o dva roky později – ve 21 letech – zvítězil v kategorii do 166 cm na IFBB Mr. Universe. Vzbudil tím značnou senzaci a celkový vítěz Georgie Eiferman (měl vystoupit jen exhibičně, nakonec ale startoval) prohlásil, že žádný muž jeho výšky nikdy neměl nikdy tolik svalů (než přišel Lee Priest)!

Prvenství v nejnižší kategorii Ortiz zopakoval také na IFBB Mr. America 1963. Přestože v podsoutěži Most Muscular Man nestačil nadmíru svalnatým závodníkům Artu Harrisovi a Hugo Labrovi, vysloužil si přezdívku „Original Mister Véčko.“ Po stejném umístění v roce 1964 začalo být zřejmé, že bariéru danou nevyvážeností dolní a horní poloviny těla (měl stehno jen 62 cm a lýtko 41 cm) nikdy nepřekročí…

To již trénoval v Mid-City Health Clubu a majitel Tom Minichello řekl: „Freddy je samotář. Má vlastní představy o tom, co je pro něho nejlepší. Trénuje sám, protože nemá rád, když někdo nebo něco ruší jeho soustředění. Drží se svého systému a přesně ví, co dělá.“ Roky plynuly a Ortiz si počtvrté odnesl pohár z kategorie, tentokrát to bylo IFBB Mr. Eastern America 1966.

V šedesátém osmém Weiderovu organizaci opustil a zkusil štěstí ve WBBG Dana Lurieho, možná kvůli finančním prémiím. V tom roce nicméně podlehl dalšímu „odpadlíkovi“ Haroldu Poolemu, o rok později byl až třetí (1. John Maldonado, 2. Vic Downs). Jednou taky navštívil Evropu, stalo se tak 21. září 1968 na XX. ročníku NABBA Mr. Universe, a skončil 2. v nejnižší kategorii, když jej porazil domácí John Citrone.

(Pokračování příště).