SÍLA Z MINULOSTI: JAKUBA A. ČECHOVSKOJ a rekord v držení váhy jednou paží

Budoucí zápasník a cirkusový silák Jakov Avraamovič Čechovskoj (nebo Čechov), později Jaša, Jakuba, Jakob, se narodil 30. prosince 1879 v běloruském Grodnu, ležícím na řece Němen poblíž hranic s Polskem a Litvou; v roce 1868 zde žilo 24 tisíc obyvatel a země náležela do Ruského impéria.

Jakov měl ještě mladšího bratra Michaila. Jako student střední školy si díky učiteli N. Jerofejevovi zamiloval gymnastiku a vzápětí cirkusové siláky. Natahal proto domů obchodnická závaží a trénoval podle brožury prof. Maurice Klose „Cvičení s činkami”. Brzy jej po celém městě uznávali jako prvního atleta, zvláště když předváděl cvik kolotoč se dvěma a později čtyřmi kamarády na tyči, položené přes ramena. Otec Avraam Michajlovič a matka Jelizaveta Vladimírovna chtěli mít ze syna advokáta, ten však v roce 1898 nastoupil jako dobrovolník k husarskému pluku v Grodně. Vedle pravidelného vojenského výcviku Čechov trénoval na hrazdě, bradlech a kruzích, ale nejvíc využíval tradiční ruské koule s uchem (giri, buliny). Na husarském festivalu Holguin dne 11. července 1899 všechny udivil tím, že zvedl na ramenech 400 kg koně a procházel se s ním po cvičišti. Následně dostal svolení k návštěvě Warszawy, kde v cirku Cinizelli složil na lopatky „slavného” zápasníka, obdržel cenu 500 zlotých a okamžitou nabídku stát se členem družstva zápasníků.

Mladý Jakuba Čechovskoj v zápasnickém úboru na dobovém snímku.

Svůj atletický debut však Čechovskoj uskutečnil v domácím městě Grodně, na aréně cirku bratří Jefimových. Kupodivu otec se s takovým rozhodnutím smířil, horší to ale bylo s lidmi. Podle nich mladý a vzdělaný člověk z inteligentní rodiny neměl být zápasníkem. Nakladači a dělníci z lomu ano, ti mohli jít do cirkusu, ale Jakov? Podle obyčeje měl nastoupit jako úředník do továrny na tabák majitele Šereševského, nebo se dát na Peterburgsko-Warszawskou dráhu. Policejní náčelník města si při schvalování plakátu všiml, že mezi zápasníky je jakýsi „Iladži“ z Grodna, nakonec ale žádost podepsal.

Život profesionálního zápasníka v carském Rusku nebyl snadný. Skládal se z nepřetržitého řetězce putování z města do města a z cirku do cirku, střídaných zábavními parky a sady. Kočovný život znamenal pobyty v hotelech a hostincích, spánek v těsných komůrkách páchnoucích kuchyní, pudrem a potem, stravování v tavernách, levných restauracích a bufetech. A zápas, zápas a zase zápas. V přestávkách mezi tréninky borci vysedávali v cirkusovém bufetu nebo se procházeli venku. Knihy nečetli, v novinách hledali články o šampionátech se svými jmény. Putování po impériu nemělo konce, například sám Čechovskoj zápasil roku 1908 v Moskvě, v roce 1909 ve Voroněži, v 1910-tém v Tule, roku 1913 v Permu, Archangelsku, Kovnu, Vilniusu a Dvinsku, v 1915-tém v Irkutsku a Čitě. A všude znali Iladžiho z Grodna.

Shromáždění zápasníků, Čechovskoj sedí vlevo dolů.

Popularita zápasníků první dekády XX. století byla srovnatelná s popularitou tehdejších hvězd baletu a hudby. Snímky a pohlednice Poddubného, Luricha, Šemjakina, Vachturova a Zajkina se prodávaly ve všech novinových stáncích, zdobily stěny a albumy lékařů i advokátů, inženýrů i umělců, úředníků i trhovců. Na zápasy chodili spisovatelé Kuprin, Averčenko a Vojnov, vycházel specializovaný časopis „Herkules“, o zápasech psal básník Alexander Blok. Iladži neexistoval dlouho, pseudonym se změnil na vhodnější, zvučnější a postavu Čechovského lépe vystihující „Jakuba“.

Sám Čechovskoj byl představitelem technického stylu zápasu. Lze říci, že mezi borci do roku 1917 byl jedním z těch, kdo se nejvíc přibližovali klasickému způsobu sportovního zápasu. Neryčel jako zvíře, nepředváděl divoké vášně, neskákal jako opičák, nýbrž demonstroval rozličné typy chvatů. Aby bylo učiněno zadost spravedlnosti, Čechovskoj sice bojoval s šampióny tehdejší žíněnky I. Poddubným, G. Lurichem, I. Šemjakinem, A. Abergem a Stanislawem Zbyszko-Cyganiewiczem, nicméně nikdy se nestal zápasníkem světové úrovně. Pravda, nebyl ani posledním. Zato byl nepřekonatelným mistrem v práci se zátěžemi a stál v jedné řadě s Němcem Carlem Absem, Augustem Parisem z Francie a dalšími. Jeho silácké show lze označit jako atletické hry, veřejnou demonstraci síly a možnost ustavit další rekord.

1) V manéži vzal do každé ruky po třech 32kg bulinách (= 96 kg v každé ruce), vyhazoval je střídavě do vzduchu a jednu po druhé chytal na hrudi. 2) Čtyřicet lidí mu přes ramena ohýbalo šestipalcové kolejnice a celkový tlak od nich byl odhadnutý na 2,5 tuny. 3) S opřenými chodidly udržel za lano automobil, který se nemohl rozjet. 4) V zápasnickém mostu držel na nohách, bocích a hrudi až 10 mužů, v napnutých rukách měl 140 kg činku a to celé vážilo na 9 metráků. 5) Vleže na zemi podepíral na prsou desku, po níž přejela tři malá auta s 20 pasažéry, nebo nastoupil celý hrající orchestr s 35 hudebníky o váze 2400 kg. Vysoký byl tak akorát – 180 cm, vážil 125 kg, krk měl 52 cm, biceps 50 cm a hrudník skoro 140 cm.

Čechovskoj na plakátu, propagujícím jeho silácká vystoupení.

Pokud se týče ředitelů cirků, Čechovskoj si vybral France Jakovleviče Izako. Seznámili se během jeho vystoupení v Grodnu, odkud odjeli do Archangelska a na Dálný Východ. Izako byl hrdý na svůj francouzský cirkus, zejména na akrobata Alexandra Sosina, jenž 25. srpna 1914 ve Vladivostoku předvedl světovou exkluzivitu, dvojité salto ze země bez odrazového můstku. Izako říkal: „Vy, gospodin Čechovskoj, jste výborný atlet. V manéži však vedle dokonalého provedení čísel, vedle odvahy a profesionální kuráže, je třeba každé číslo prodat. To je umění krásného příchodu, držení těla a úklonů, aby diváci neviděli jen hrubou sílu, ale něco lahodícího oku. Pravda, buliny nejsou motýlci, mají svou váhu, a jejich zvedání vyžaduje napnutí všech svalů. Ovšem jestli budete mít na obličeji velké kapky potu a známky úsilí, jestli ukážete, jak je to těžké, nebude to přitažlivé. U opravdového artisty vše probíhá nenuceně, graciézně, technika se spájí s uměleckým výrazem. A to je umění. Popracujte na detailech a nazvou vás umělcem!“

Vystoupením Čechovského se v tisku dostávalo stále větší a větší chvály. Například v Čitě napsali: Cirkus F. J. Izaka skvěle vydělává. Skvělému úspěchu se těší atlet Čechovskoj – krásná a silná práce salonního atleta. Ivan Lebeděv chválil Jakubu za velkolepé prodání čísel, okouzlený operní zpěvák Fjodor Šaljapin, jenž jej viděl v cirku Cinizelli, řekl: Hle, čeho může dosáhnout člověk, který se vydal cestou vytrvalého sebezlepšování!

Vedení Všeruského svazu atletů, Čechovskoj sedí vpravo.

Nastaly vánoční dny roku 1913. Centrem oslav Vánoc v dorevolučním St. Petersburgu byla Michajlovská manéž, později přestavěná na Zimní stadion. Do tohoto největšího krytého sálu ve městě se vešlo několik tisíc lidí a konaly se zde cyklistické závody, zápasy a vzpěračské přebory. Publikum se skládalo z dělníků a sloužících, úředníků, studentů a vojska. Stěny zdobily barevné panely a vlajky, na jedné straně hrály orchestry a na pódiích probíhala vystoupení. O vánocích roku 1913 tady uspořádali mezinárodní soutěž v těžké atletice. Mimo soutěž startovali také profesionálové, předsedou jury byl hrabě Grigorij Ribeaupierre (1854–1916), prezident St. Peterburgské atletické společnosti. Mezi profesionály vynikal Alexander Schneider, jenž na sobě podepíral most a nechal se přejet automobilem. Silák Kornilov zvedal kotvu s řetězem a držel ji na úrovni ramene jako lehoučký dámský deštník. O Silvestru Petersonovi říkali, že jestli nezvedne kotel vážící 1280 kg, tak jen proto, že neprojde dveřmi cirku! A Čechovskoj jim hodlal být důstojným soupeřem.

Čísla s kotlem a automobilem se nekonala, zato siláci ohýbali kolejnice, lámali podkovy, trhali řetězy a Kornilov zvedl svou kotvu. Všichni čekali, co předvede Jakuba, a ten zvolil zvedání živé váhy. Vyšel na pódium a řekl: „Prosím, aby ke mně přišlo šest lidí.“ „Co s nimi budete dělat?“ „Zvedat.“ „Všech šest?“ „Ano.“ „Promiňte, ale Lurich zvedl jenom pět lidí.“ „A já, opakuji, zvednu šest!“ Na plošinku přišlo šest vojáků granátnického pluku, širokoramenných chasníků s mohutnými hrudníky. Jakuba je natlačil k sobě, ovinul pod pažemi dlouhým koženým řemenem a zkusil, jestli lidský svazek dobře drží. Pak se naklonil na jednu stranu, vsunul pravou ruku pod řemen, narovnal se a živá váha byla nad hlavou. Udělal kolečko kolem arény, potom druhé. Diváci viděli, jak se silákova paže chvěje námahou, ale nepovolila. „Bravo!“ vykřikl Ribeaupierre. „Fenomenální! To ještě nikdo nedokázal! Novým rekordmanem je Jakuba Čechovskoj!“ A vložil silákovi přes rameno vzácný zlatý pás.

Ilustrační snímek ukazuje, jak může vypadat držení „živé váhy“ jednou paží. Jako vidět i v tomto případě, statické vyvažování je v mnohém věcí techniky.

 Počkejte okamžik. Kanaďan Arthur Dandurand, silák ze 20. let 19. století, nesl činku o váze 181,6 kg na napnuté paži nad hlavou na vzdálenost 30 metrů. Tady nikdo nemohl popřít fakt, že činka je viditelně ve vzduchu. Eugen Sandow zase držel na jedné paži koně, nicméně prý šlo o poníka vážícího 270 kg a snad pouze 160 kg. Značná část váhy zvířete stejně ležela na krku a ramenech siláka. V roce 1912 kočoval po Ruské říši silák Samuel Gringauze. Mimo jiné zvedal jednou rukou nad hlavu 3 muže do váhy 245 kg. Britský specialista Thomas Inch udržel jednou paží váhu 188 kg – činku a dva muže. Zvedání neboli držení lidí na jedné paži nad hlavou dělal rovněž ruský zápasník Dimitrij Martynov při exhibicích v Americe v roce 1923 – dost zvláštním stylem takto držel tři chlapy. Až pět mužů držel a nesl na jedné paži “Král činek” P. F. Krylov (cca 1895). Paul Trappen, německý silák a vzpěrač, zvedal tři muže s uvedenou váhou 410 kg. Anders Andersson ze Švédska, zvaný „Hrozný Švéd“, držel při exhibicích v USA na jedné paži tři až pět mužů (cca 1900). Budeme-li počítat váhu jednoho muže jako 67 kg, potom nesl 200 kg až 335 kg. Ivan Šemjakin nosil na jedné paži pět drobnějších mužů. Slovutný Georg Lurich udržel na jedné paži pět mužů. Část váhy (jak velká?) spočívala na jeho ramenech a zádech. Zatímco celková váha Lurichových pěti mužů je brána jako 317 kg, Čechovových šest mužů údajně vážilo kolem 400 kg. Lze tomu věřit? Pokud 5 mužů mělo 317 kg, byla průměrná váha jednoho asi 63,5 kg. Podobně šest mužů vážících 400 kg dává průměr asi 67 kg.

Lurich vyrazil jednou paží 121 kg činku, což Čechov zajisté nedokázal. Můžeme též předpokládat, že by Lurich dokázal udržet na zvednuté paži 170–180 kg vážící činku, což zhruba odpovídá třem mužům. (Ano, v říjnu 1899 v Aslebenu Lurich zvedl nad hlavu malíčkem tři muže vážící 222,5 kg plus 82,35 kg závaží ve druhé ruce.) Pokud asi 50 % celkové váhy pěti mužů (159 kg) leželo na jeho těle, pak mohl snadno udržet zbytek. Mnohem robustnější Čechov převážil Luricha o 40 kg, tlakem ve stoji zvedl 134 kg a uměl podepírat velké váhy, ovšem mohl skutečně nést na jedné paži 400 kg nebo snad dokonce 440 kg? Podle odborníků to není možné, tak co s tím provedeme? Nic.

V galerii přínášíme vzácne dobové snímky, zachytávající některé z výše zmiňovaných borců při držení váhy jednou paží.

Galéria