Powerlifting v ČSSR (dokončení)

Odrazovým můstkem pro navázání kontaktů s Evropou se stalo mezistátní utkání PLR – ČSSR v listopadu 1983 v Mostě. Poláci dovezli tým průměrných kvalit, nicméně co bylo důležitější, poprvé v dějinách soutěžili trojbojáři ze socialistických zemí a kapitalistických států (tak napůl „načerno“ přijeli lifteři z Norska, NSR a Belgie, znechucení ponižující celní prohlídkou na hranicích; následně z toho málem vzešla tahanice na zahraničním oddělení ČSTV a výslechy od StB) a podařilo se sjednat pozvání na ME 1984 v Norsku.

Milan Gabrhel 1987

Rovněž poprvé jsme viděli elastické dresy a mocnou silou nadité bandáže; vzpomínám, jak si je němečtí borci utahovali a hrdelní němčinou si dodávali odvahu: „Drei hundert, Hansi!“ Bylo očividné, že EPF má zájem rozšířit členskou základnu o socialistické státy, nějaké pokusy proběhly, až vším zamíchal listopad 1989… A dál už snad ani nejde o historii. Přesto jsem přesvědčený, že naši první účast na evropském kolbišti stojí za to připomenout – vždyť už je to neuvěřitelných 29 let!

Report z ME 1984 (J.Š. pro Aktuality silového trojboje 1984)

Poprvé v historii ME v powerliftingu se takové soutěže zúčastnil socialistický stát – a byla to ČSSR v zastoupení TJ SCHZ Lovosice (pozn. Jen takto se dal výjezd uskutečnit – nebyli jsme členy EPF).

Naše reprezentace tedy vycestovala jako oddíl, nikoliv stát! Ale byli jsme tomu rádi…Výprava ve složení Anton Mihok, Miloš Šnadr a tři osoby doprovodu vyjela ve středu 9. května vlakem z Prahy, aby po důkladném celním prošacování přes NDR, Švédsko a část Norska dorazila ve čtvrtek večer do místa konání Fredrikstadtu, rodiště Roalda Amundsena.

Naše ambice nebyly nijak omračující: Snad do 5. místa, Šnajdr možná snil o medaili. Tono Mihok nepodal svůj očekávaný výkon a skončil s trojbojem 522,5 kg sedmý v lehké váze; vyhrál Angličan Pengelly s 647,5 kg.

Zjistili jsme, že zatímco naši borci měli jen bavlněný dres a gázové bandáže, VŠICHNI ostatní bez výjimky běžně používali elastické super-dresy, tuhé nylonové bandáže a opasky jako zbrojnoši. Tahle velká trojka snad přidává na výkonu 30 až 50 kg. Tak to jsme zírali; je to podobné, jako kdyby Pavel Ploc skákal z mamutího můstku v teplákách a na skočkách pro začátečníky.

Miloš Šnajdr byl před nástupem v „Kotvaldově-Hložkově“ pohodě a cítil sílu na velkou šanci. Soupeři si jej kradmo prohlíželi a jistě zvažovali, kolik asi zvedne. Dřepy začaly dobře, i když na základy soupeřů ztrácel 60 kg. Ve vypůjčeném super-dresu dal druhým pokusem 275 kg, při třetím s 285 si však natrhl úpon kvadricepsu v kyčli a sen o medaili se zachvěl. Lékař obstřik nedoporučil, tak se aspoň chladilo ledem a bolest tišila analgetiky.

V tlaku Miloš zvládl 220 kg s doslova nekonečnou pauzou na prsou, na 225 kg však už byla příliš dlouhá. Poté jsme nasadili až směšný zajišťovací základ v pozvedu 315 kg, který vytáhl s napnutýma nohama. Pak bylo nutno vyčkat, spočítat potřebné a zvednout 352,5 kg na bronz. I když snad normálně hračka, s natrženým svalem a málem se slzami v očích Miloš horu železa nepozvedl… Zlato získal neznámý Nor Ostby. Přikládám kopii výsledků i zápisu ze soutěže a pár snímků od J. Náprstka.

Jen pro úplnost, naši lifteři startovali v září 1987 na Baltském poháru v Gdańsku. V družstvech jsme obsadili 3. příčku za Švédy a Poláky, jednotlivé kategorie vyhráli Mihok (do 60 kg – 527,5 kg), Zdeněk Fanta do 75 kg (625 kg) a Milan Gabrhel do sta kilogramů (832,5 kg). Jiří Ondráček v supertíze dosáhl na 4. pozici (820 kg), měl ovšem před sebou tři hvězdy evropského liftu: Larse Noréna a Gustavssona ze Švédska plus Rudi Küstera z Německa.

Jiří Ondráček – 1987