LEGENDY ZÁPASU: VASIL DZJUBA

Nepřemožitelný ukrajinský zápasník Ivan Poddubnyj (Piddubnyj) jednou řekl, že Dzjuba byl nejsilnější wrestler na světě před 2. světovou válkou, a zalitoval toho, že se ke sportu dostal tak pozdě a tím lépe nevyužil svůj nesmírný talent. Tento ukrajinský (čerkaský) Herkules se narodil 6. ledna 1899 ve vsi Tarnava v Monastyrčevském regionu Čerkaské gubernie na Ukrajině. Otec-mužik Mykola Dzjuba už měl pět dětí, které musely od malička pracovat na poli, protože rodina třela bídu s nouzí. Malý Vaska oral pole a sušil seno jako všichni. Fyzicky byl do 17 let docela průměrný, v 18 však začal růst a ve dvaceti se zastavil na třech aršínech a třech veršcích, což je přepočítáno z ruských měr 231 cm (další zdroje uvádějí 232 až 236 cm). Vážil 190 až 200 kg a podle všeho měl vadu endokrinního systému zvanou akromegalie, nadměrnou produkci růstového hormonu.

Jeho síla, o níž se vyprávělo na desítky verst kolem, vyplývala z běžných situací vesnického života, a některým se ani nechce věřit. Dziuba prý lámal podkovy jako preclíky, ohýbal do -U- tlusté hřeby, jedním rázem rval řetězy, lámal měděné mince a zarážel do dřeva 15 cm hřebík – vše holýma rukama. Mimochodem, jeho prsten měl vnitřní průměr 3,5 cm. Jednou v obavách před deštěm přinesl z pole balík lnu, vážící kolem 400 kg. Když stavěli dům, Vaska šel do lesa, sám pokácel stromy, osekal je na trámy a odvezl na vozíku domů. Jednou v létě přijel do Tarnavy kočovný cirkus s medvědem, jenž zápasil s odvážlivci. Dzjuba přijal výzvu a medvěda dvakrát složil na zem. Na to zvíře nebylo zvyklé a v návalu zuřivosti siláka zle potrhalo.

Významným okamžikem v životě Vasilije Dzjuby bylo setkání s Grigorijem Kotovským, zástupcem okresního výboru z Umani, druhého největšího města Čerkaské oblasti. Kotovský totiž spatřil na poli nezvyklou scénu: mladík v postraňcích, stařík za pluhem, oba svorně ořou půdu.  Kotovský se podivil: “Hoch místo koně?” Stařík odvětil: “Jsme chudí, a jeho to navíc baví.” Poté Kotovský vzal Dzjubu do Umaně, kde sídlil Oblastní výbor tělesné výchovy a sportu, a přihlásil jej do stavu místní milice. Při vydávání oděvních součástek došlo ke zmatkům, protože tak velká uniforma ani boty prostě neexistovaly. Museli vše nechat ušít a Dzjubovi přidělili hned dva poukazy na stravu.

V roce 1924 se Dzjuba oženil s Marií Filipovnou. Na služební cestě v Kyjevě uviděl plakát, zvoucí do cirkusu na zápasy. Vešel dovnitř ve chvíli, kdy ředitel vyzýval diváky k boji s nejlepším zápasníkem. Nikdo se neozval, až si ředitel všiml mohutné postavy v hledišti a vylákal mladíka na žíněnku. Po chvíli neobratného přetahování bylo zřejmé, že vyšší a těžší odvážlivec nemůže vyzyvatele uchopit – měl totiž tělo natřené olejem. Tehdy se Dzjuba naštval a jedním rázem praštil s podvodníkem o zem. Od té chvíle byl slavný.

Příštích 15 let Dzjuba vystupoval v cirkusových arénách a na zápasnických turnajích. V roce 1928 uspořádal dlouhé turné po Ukrajině. Zápasil a předváděl silácká čísla, jenž tehdy dokázala přilákat značný zájem publika. Byl to život na cestách, od města k městu, po trzích a bazarech, na návsích a náměstích – Čerkasy, Žitomir, Kyjev, Cherson, Bělaja Cerkev, Tomaspyl, Berdyčev, Orel, Sverdlovsk, Kazaň, Brjansk, Gomel… Nechal si zhotovit 115 cm dlouhou železnou hůl, vážící asi pud (16 kg), již podobně jako Ivan Poddubnyj kvůli síle rukou stále nosil s sebou. Na aréně si nechal roztahovat ruce párem koní, které někdy nahradily automobily. Vleže na zádech podepíral hrudí desky, po nichž přejížděla auta a vozy. Rozevíral podkovy a trhal řetězy, největší úspěch ale mělo číslo “Živá kovadlina.” Silák ležel na zádech v mostu, na hrudi držel kovadlinu a dva robustní chlapi do ní bušili perlíky. V roce 1938 v Dnepropetrovsku jeden pomocník kovadlinu minul a zasáhl jej do žeber. Bylo to vážné zranění a mohlo samozřejmě jít o náhodu, nicméně šuškalo se, že to bylo provedeno závistivou konkurencí. Silák ukončil vystupování, vrátil se do Tarnavy a hospodařil na 3 hektarech země.

Velká vlastenecká válka zastihla Dzjubu vážně nemocného a nedočkal se vítězství; zemřel začátkem roku 1945. Zanechal po sobě syna Mykolu, dcery Ksenii a Zinajdu, šest vnoučat a sedm pravnoučat, jež žijí jak na Ukrajině (je zde na 60 lidí s příjmením Dzjuba), tak v Izraeli. Manželka skonala v roce 1969. Žádný z potomků však nemá takovou fenomenální postavu a sílu, jakou měl dědeček.