Jak to bylo kdysi: Ric Drasin a Arnold (3)

„Jednoho dne v roce 1971 jsme se flákali na pláži. Přišel tam agent firmy Chevrolet s nabídkou natočit reklamní šot. Když studia chtěla do filmů nebo reklam kulturisty, tenkrát jim říkali musclemen, jako první chodívali na Venice Beach a do Gold´s Gym. Jen hovory z placeného telefonu na zdi posilovny jsem získal spoustu džobů. Reklamu jsme natáčeli tak, že Arnold, já a další kulturisté zvedali vůz Chevrolet, ve skutečnosti zavěšený na lanech. Jednalo se o celonárodní, velmi dobře honorovaný šot. Byznys nám zachutnal a rozhodli jsme se pokračovat. Poté měl Arnold čtenou zkoušku na nějaký gladiátorský film a požádal mne, abych šel s ním. Byl tam i producent s autorem scénáře. Arnold četl, škobrtal slovo za slovem a celou dobu se chechtal. To bylo fakt něco. Když jsme zase seděli v autě, řekl mi Možná tam je něco taky pro tebe, a já na to Se tvým čtením radši zapomeň, že chceš být hercem! Měl bych se dneska zastřelit! Kdo tenkrát tušil, kam až to povede?

V roce 1972 jsem pozval Arnolda na večeři k mojí matce Blaire (zemřela roku 2010), protože jsem se domníval, že jej potěší setkání s mou babičkou, taky Rakušankou, dokonce pocházející ze stejného města. Hned si padli do oka a hezky si povídali, Arnold sebou seknul na gauč a zlámal všechna péra. Matka ukuchtila skvělou židovskou večeři, která mu chutnala, a ještě dlouho o tom hovořila, hlavně jak musela vyhodit celý gauč, protože se nedal opravit.

Po tréninku jsme s Arnoldem, Kenem Wallerem a dalšími chodívali na oběd do Jamaica Bay Inn v Marině, pak jsme se opláchnuli v bazénu a opalovali. Nikdo si nikdy nedovolil zjišťovat, jestli v hotelu bydlíme nebo ne. Všichni jsme si dávali po půlce kuřete z menu. Takový báječný život jsme vedli, skoro jako v penzi. Všichni jsme byli kámoši, chodívali společně na párty a dobře se bavili. Každý týden po tréninku jsme se váleli na Venice Beach a chytali bronz. Bylo tam vždy narváno a počasí nemělo chybu.“