O vývoji cviků a kulturistického náčiní (3)

Siegmund Klein

Dnes již nezjistíme, kdo a kdy vlastně vyrobil první činku novověku. Dá se předpokládat, že kromě zvedání nejpodivnějších těžkých předmětů (kovadlin, hlavní děl, pytlů se zrním, dvojkolí vozů a vagónů) začali siláci cvičit a házet s kameny, kterých bylo všude dostatek. Kameny zřejmě nahradily dělostřelecké koule, vhodnější na držení, a potom kdosi dostal nápad připevnit ke kouli držadlo – vznikla koule s uchem, bulina nebo gira, artefakt ze starého Ruska. Siegmund Klein z New Yorku vyrobil kolekci koulí s odnímatelnými držadly, které se nasazením na osy změnily na krátké i dlouhé činky. Činka se zrodila spojením dvou koulí krátkou tyčí, a když nastala potřeba vzpírat těžkou jednoručku soupažně, použila se tyč delší.

Hippolyte Triat

Hrubé kulové činky z jednoho kusu měl ve své tělocvičně Hippolyte Triat už v roce 1840. V Desbonnetově knize Les Rois de la Force je kresba, ukazující činky ležící u stěn Triatovy tělocvičny. Nazýval je „žerdě s šestikilovými koulemi“ – ačkoliv vlastnil i zásobu „velkých činek a žerdí pro dvě paže.“ A na jeho logu byla činka se stuhami a medailemi. Díky Triatovu úsilí a popularity jeho tělocvičny mezi pařížskou smetánkou se koulové činky záhy rozšířily po celé Francii. S označením „francouzské jednoručky“ vyrobené ze dřeva se jako tréninkové náčiní objevily ve vojenských školách a třídách pro lepší společnost nejen doma, ale též v ostatních evropských zemích.

Termín „francouzské jednoručky“ není zcela výstižný a nevydržel dlouho. V roce 1870 se název „činka“ (barbell, bar+bell, osa + závaží ve tvaru zvonku) poprvé vyskytl v tréninkové příručce „Brennar’s Gymnastics for Ladies: A Treatise on the Science and Art of Calisthenics and Gymnastic Exercises.” Brennar byl majitel londýnského gymnasia pro ženy a popsal “činku” jako dřevěnou hůlku o délce 120 až 180 cm, na jejíchž koncích byly přichyceny dřevěné koule.