Charles A. Smith – Vzpomínky

Charles A. Smith – Vzpomínky

      „Moje vzpěračské výkony? Obávám se, že nic moc. Byl jsem vždy přesvědčen, že pokroky každého člověka v posilování připravují sporty, kterým se věnoval předtím. U mne to bylo plavání na střední tratě, to znamená od 440 yardů dále. Tím se ovšem svalům mých nohou a paží dostaly stovky a stovky pohybů, a když jsem začal vzpírat, dokázal jsem udělat hromady opakování, ale moje maxima neodpovídala tomu, co opakování naznačovala. Například nejvíce jsem dřepl asi 227 kg, při tom s tělesnou vahou 77 kg jsem udělal 30 dřepů se 137 kg. Pár opakování jsem udělal se 180 kg a dvě se 188,5 kg v činkárně Abe Goldberga. Můj nejlepší čelní tlak byl 91 kg, stejně jako trh. Nejvíce jsem nadhodil 113,5 kg, všechny tyto výkony s tělesnou váhou kolem 77 kg ve First West Central Weightlifting Clubu uprostřed 30. let v Londýně. Můj nejlepší benčpres byl 177 kg při tělesné váze kolem 100-105 kg. Dave Willoughby mne viděl, jak dělám několik opakování se 150 kg a nemohl uvěřit svým očím! Můj nejlepší mrtvý tah byl kolem 250 kg, ale nejsem si jistý, takže druhý nejlepší byl 240 kg. Pravou rukou jsem nejvíce pozvedl 190 kg, to bylo při soutěži s Marvinem Ederem, který odpadl na 185 kg. Když jsem vážil asi 105 kg, vytáhl jsem čistým stylem silou bicepsů 79,5 kg, mrtvý tah jednoruč 190 kg. Z podložek od výše kolen jsem pozvedl 272 kg a tuto váhu jsem udržel asi minutu. Když tento neúplný pozved viděl Joe Weider, poznamenal: „Chasi, až mi bude tolik jako tobě, doufám, že budu také tak silný!“ Bylo mi tenkrát 43 let (tedy v roce 1955, pozn. autora). Dalším výkonem, na který jsem nejvíce pyšný, bylo udržení 700 liber (317 kg) v rukou s kotníky dopředu plnou minutu. Weider pak napsal, že to byly dvě minuty, a později ještě to, že jsem oněch 272 kg skutečně pozvedl, ani nic z toho nebyla pravda. Když jsem trénoval s Regem Parkem a seděl mu na zádech jako zátěž na výpony, vážil jsem 112 kg při výšce 176,5 cm. Ke vzpírání jsem se poprvé dostal v osmi letech, a to už jsem závodně plaval! V 19 letech jsem se stal členem britského národního týmu. Kdyby mne nepostihla infekce uší, dostal jsem se až na olympiádu 1932. Potom jsem propadl zápasu a vzpírání. Na žíněnce jsem bojoval s nejlepšími britskými profesionály včetně mého opuštěného bratra Berta Assirattiho. Dařilo se mi též v lukostřelbě; dokonce jsem si byl schopen vyrábět vlastní luky a šípy!
      Používal jsem tytéž tréninkové principy, které existovaly už v 90. letech (1890) a o nichž nyní Joe Weider tvrdí, že je vytvořil či objevil. Jednou o mně napsal, že jsem „Největší světový odborník na vzpírání,“ což byl čirý nesmysl!“