O bolesti a námaze (3)

4. 12. 2009

Zpátky k námaze a bolesti z tréninku. Četl jsem, že Mr. America 1949 Jack Delinger trénoval třikrát týdně celé tělo, asi 15 cviků po třech sériích a 12–15 opakováních s TĚŽKÝMI VÁHAMI (dřepy 140–180 kg). Svědkové tvrdí, že z té námahy častokrát skoro brečel.

Dnes si myslím, že námahu je třeba dávkovat s ohledem na věk, a s bolestí zacházet jako se šafránem. Mladík ve vývinu nechť si postupně zvyká, buduje základy pracovní výkonnosti a rozvíjí v sobě odolnost proti bolesti. Dospělý muž ať využívá svou kapacitu, podle cíle a záměru až do 100 %, a starší člověk, s moudrostí prožitých let, má svoje tělo používat a hlavně s vděčností UŽÍVAT. Sportovci v pokročilejším věku musí námahu a bolest brát v kontextu toho, co jim tělo dovolí a mysl schválí: Námaha se stává přiměřenou, zacílenou na prožitek a pocit, že vše ještě funguje jak má.

Bolest bych dávkoval jako vzácnou ingredienci s obojakým účinkem; v mládí pomáhá vystoupat k výškám, k stáru může spíš škodit. Mimochodem čistě mezi námi a starým věšákem na klobouk, uznejte, že v padesáti, natož v šedesáti, už netřeba mít po tréninku svaly smotané do bolestí cukajících klubíček a páteř ohnutou jako otazník!

Následující kdosi vyprávěl. Chlapík si v posilovně stěžoval osobnímu trenérovi, že jej po cvičení všecko bolí a místo aby se cítil lépe, je mu ve skutečnosti ještě hůř. Trenér odvětil, že musí cvičit víc, aby byl více fit a svaly ho bolet přestaly. Ironii a marnost tělesných cvičení pak chlapík přesně vystihl větou: „A co kdybych teda necvičil vůbec? Pak by mne svaly bolet ani nezačaly!“

Závěrem si neodpustím ještě jeden citát, týkající se mimořádného muže – cyklisty Lance Armstronga. Sedminásobný vítěz Tour de France by o bolesti mohl sepsat celou encyklopedii, a podle lidí, kteří jej znají, motorem jeho úspěchu je vnitřní pohon. „Kdykoliv si Lance určí cíl,“ říká trenér Allen, „projevuje houževnatost 50 lidí, ukrytou v jednom těle.“