Dave Draper: Vzpomínky

Dave Draper: VzpomínkyDave Draper: Vzpomínky

Vše, co jsem věděl o budování svalů a síly, jsem se naučil v šeru sklepní činkárny na Muscle Beach. Tady se v roce ujalo semínko, dovezené z ulic New Jersey, zapustilo kořeny a přineslo slušnou úrodu. Vyhrál jsem Mr. America i Mr. Universe. V roce 1966 jsem přišel do Gold´s Gym ve Venice a s tichým zápalem jsem pokračoval v tréninku. Někdy, třeba kvůli exhibicím nebo Mr. World 1970, jsem se donutil dřít dvakrát denně a odcházel jsem už po osmé ráno. Tyto dvě hodiny, šest dnů v týdnu, byly vnitřně hlavní událostí, z venku však normální jako kus chleba.
Uprostřed 60. let přesídlil do Venice Frank Zane a naše tréninky se vzájemně překrývaly. V Kalifornii se objevil Arnold s Francem v závěsu, to byl rok 1968. Současně se k nám přidal Ken Waller, a v různých obdobích roku přijížděli šampióni ze všech koutů světa. Opálené obličeje Ricka Drasina, Denny Gableho, Billa Howarda, Cheta Yortona, Billa Granta a Superstara Wayne Colemana stále živě vidím v paměti. Posilovnu řídil Zabo Koszewski, známý pod přezdívkou „Šéf.“ Nakonec jeho místo převzal Eddie Giuliani. V 70. letech už jsem nesoutěžil a přijal jsem roli, kterou jsem nikdy neopustil – trénink pro svaly a naplnění a potěšení. Ve volném čase jsem vyráběl nábytek ze dřeva. V Gold´s Gym bylo nejlíp v létě. Chystali jsme se na podzimní sezónu, dřeli dvakrát denně a nejméně jednou pohromadě. Tréninky byly intenzivní, při tom uvolněné a snadné. Žádné rádio, jen železo. Zvuky pocházely od pohybů těl, posunování laviček, řinčení činek a sténání chlapů. Mluvili jsme, ale nikdo se nevykecával;, smáli jsme se, ale nikdo nefňukal; štěkali jsme, nikdo však nekousal. Vzpomínám na jedno červencové ráno. Jistý bezvadný chlapík Artie Zeller nosil aparát kolem posilovny jako pilot stíhačky a ve správných okamžicích exponoval film.
Činkárna doslova kypěla, každý dělal něco jiného. Frank benčoval, Mike Katz stahoval kladku, Franco cvičil přitahování v předklonu, já s Arnoldem jsme dělali dřepy. Vypadali jsme jako můry kolem půlnoci, zvedali jsme tuny železa jako jeřáby a povzbuzovali jeden druhého se záměrnou vemlouvavostí. Nejlepší na tom, je, že jsme se nikdy nebrali jako soupeři nebo rivalové. Nikdo neměl trička s nápisy, úmyslně roztrhané džíny ani vyzývavá tílka. Byli jsme ojedinělí ve své síle i slabinách, bolestech, snech i nadějích. Byli jsme neobvyklí přátelé. Čas popošel, posilovna změnila majitele a rozpustila se v davech lidí. To byla doba, jakou vytvářejí jen lidé a to, co dělají.
(Pokračování příště).

Rubriku KRONIKA připravuje JOSEF ŠVUB