Mládí Sergio Olivy (7)

„Byl jsem v šoku, to byla přesně ta slova, která jsem pronesl v Rusku. Stejná slova, která jsem řekl chlapcům. Bylo jisté, že žádný z týmu nic nevyzradil, protože jsem s nimi byl celou dobu a po návratu jsme hned z letiště odjeli domů. Jediným možným vysvětlením bylo, že Fidel měl mezi námi špiona, případně že někdo z Rusů rozuměl španělsky a my to nepoznali.

Zamrazilo mne, krev jsem měl studenou jako led a hned mne napadlo, že je to můj konec. Na moment jsem myslel, že půjdu do vězení. Jedno slovo z Castrových rtů mohlo tenkrát ukončit váš život. Ve zlomku sekundy jste mohli skončit na dvacet let za mřížemi, nebo před popravčí četou.

Naštěstí se nic nestalo a Castro nás obdařil jedním ze svých sáhodlouhých projevů o tom, že jsme nejlepší tým na celém světě, že pověst Kuby leží na našich ramenou a tak dál. Náhle, stejně rychle jak se objevil, Castro zmizel…

Když na to dnes vzpomenu, stále dostávám husí kůži. Musíte mít na paměti, že jsem potřeboval zůstat v týmu, abych mohl utéct. To byla moje cesta ke svobodě. Uvažoval jsem zoufale: Ví něco? Má nějaké podezření? Tuší něco? Myslí mi prolétly desítky šílených úvah. Na tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Od té doby jsem byl velmi opatrný, protože jsem dostal lekci. Před nikým jsem moc nemluvil a o svobodě už vůbec ne.“