Arnold a Barbara (5)

DR: Prohlásila jste, že jste byla nejvíc dotčená nedostatkem empatie, který Arnold projevil po smrti svého otce.

BB: Vidím to tak, že Arnold měl po celý život s otcem mizerné vztahy. Když odjel z Rakouska, zjevně mu nechyběl někdo, kdo jej bil, nadměrně pil alkohol, říkal kruté věci a stavěl jej proti bratrovi. Gustava jsem nepoznala, ale jsem jistá, že měl své silné stránky. Aurelia o manžela upřímně pečovala, ale netuším, jestli ze zvyku. Od Arnolda jsem směrem k otci vycítila jen negativitu, tudíž vůbec nešlo o láskyplný vztah. Tak proč byste si dělali starosti s tím, že váš otec zemřel, když vás už dávno nezajímá? Trochu víc empatie měl k matce, avšak rmoutilo mne, že ji nepodporoval. Zapomeňte na otce, matka může pomoc vždy potřebovat. Arnold se vrátil z exhibice v Austrálii s kompletně roztrženým vazivem v koleně, takže ke všemu jej čekala operace. Kombinace akutní operace se špatným vztahem k otci v první řadě konečné rozhodnutí usnadnila, tudíž závěr zněl „Nejedu nikam.“

DR: Arnold ve filmu Pumping Iron prezentuje auru naprosto uvolněného člověka. Byl takový i s vámi?

BB: Ano, takový byl vždycky – vždy v dobrém rozmaru, v přátelském geniálním duchu. Neměl za zavřenými dveřmi jinou stránku. Vlastnil hezký smysl pro pohodu a štěstí, přestože byl vždy zaměřený dopředu. Pořád šlo o to, jak prorazit v Americe, ale uměl se i smát a žít pro okamžik. Většina z nás stráví život učením, jak žít pro tuto chvíli, ale on tak bezprostředně žil. Když se hádal s Joe Weiderem o nějaké body ve smlouvě – a Arnold od Weidera chtěl hlavně peníze – věřili byste, že spolu už nikdy nepromluví. O pět minut později se však už smáli a vyprávěli vtípky o kamarádech z posilovny.