Ruští siláci: Ivan Poddubnyj (2.)

Ruští siláci: Ivan Poddubnyj (2.) Ruští siláci: Ivan Poddubnyj (2.)

Všechen volný čas věnoval Poddubnyj přípravě na další mistrovství. Do nekonečna piloval chvaty a vymýšlel nové, překvapivé finty. Do klasického zápasu vkládal prvky z ruských i kavkazských lidových soutěží. Všude, kde byl, bedlivě dodržoval svůj obvyklý režim – gymnastiku, masáže, procházky, spánek 12 hodin denně. Nechal si dokonce zhotovit těžkou železnou hůl, kterou neustále nosil v rukou, aby mu nezeslábly. Koncem roku 1905 Poddubnyj znovu odjel do Paříže, opět nekompromisně kladl na lopatky všechny soupeře, až se ve finále střetl s Dánem Jesse Pedersenem. Ten byl tenkrát pokládán za nejsilnějšího muže Evropy, snadno lámal podkovy a zvedal nejtěžší činky. Vynikal také hezkou postavou, jako vyřezanou ze slonové kosti, kdežto Poddubný byl ve srovnání s ním neforemný medvěd.
V boji o titul mistra světa se však krásou těla nevítězí, a to Poddubnyj věděl. Nevšímaje si hanlivých výkřiků z obecenstva zaútočil na Pedersena s takovou silou, že po hodince ležel „Apollon Pedersen“ zcela vysílen na žíněnce. Tím ruský zápasník dobyl první titul mistra světa. Téhož roku ještě Poddubnyj uspořádal velké turné po Evropě, zápasil v Itálii, Belgii a Německu, odskočil si dokonce do Alžíru. Podobně suverénně zvítězil na světových šampionátech v Miláně 1906 a v Paříži 1906, roku 1907 ve Vídni a 1908 opět v Paříži, kde s ním zápasili další vynikající borci Ivan Zajkin a Ivan Šemjakin. Poddubnyj byl první, Zajkin druhý a Šemjakin čtvrtý. Po mistrovství Poddubnyj obhajoval svoji slávu na žíněnkách v Německu, Anglii, Holandsku a Rumunsku. Roku 1909 ve Frankfurtu nad Mohanem se stal pošesté mistrem světa.
V určení přesného počtu titulů vězí značný problém. Jde o to, že v jednom roce se kolikrát konaly až tři šampionáty, označené jako „mistrovství světa“, což se kupříkladu stalo v roce 1907 a 1908. Ačkoliv většina autorů (včetně českého činovníka zápasu Františka Menšíka) uznává Poddubnému šest titulů, italský expert na historii Gherardo Bonini, s nímž jsem otázku konzultoval, tvrdí, že jako „nejhodnotnější a nejuznávanější“ jsou šampionáty v Paříži. Tím by se počet titulů Poddubného zúžil na tři – 1905, 1906 a 1908. Celkem však měl na této úrovni osm startů; kromě 1903 ještě obsadil 2. místo na „mistrovství světa“ 1913 v Petrohradě za Němcem Erlenkampem. Do výčtu úspěchů můžeme navíc přičíst titul mistra Evropy z roku 1906 v Liege.
V roce 1910 se Poddubnyj oženil s Marií Semenovnou, koupil malý domek v rodné vesnici Krasionovka a žil normálním životem zemědělce. Oficiální biografie zcela vynechávají zmínku o manželce, která měla být jednou z průkopnic ženského cirkusového zápasu v Rusku a údajně držela šest titulů mistryně světa v ženském wrestlingu. Někdy v té době vyzval Poddubného k měření sil jeho otec. Dohodli se, že budou zápasit „na opasky“, kdy se oba borci chytí za pásky a snaží jeden druhého složit k zemi. Ivan otce varoval: „Jenom se, tatíčku, nezlobte, když vás položím, mám totiž takovou zásadu, že porážím každého.“ Otec, dosud statný bohatýr, odvětil: „Nejprve mne polož a teprve pak se můžeš chlubit!“ Jak se dalo čekat, Ivan zvedl otce do vzduchu a hodil přes hlavu na záda. Pak mu pomohl vstát se slovy: „Sám jste mne, tatíčku, učil, že čest je pro kozáka dražší než rodný otec. Tak se nezlobte, že jste si poležel na trávě…!“
Přišla světová válka a po ní Velká říjnová socialistická revoluce. Cituji z knihy o Poddubném (Grinvald, Moskva 1952): „Nehledě na občanskou válku a rozkoly ve straně věnovala mladá sovětská vlast od prvních dnů velkou pozornost sportu. Došlo ke znárodnění cirkusů, původní majitelé byli vyhnáni, zápasníci sjednoceni do pracovních kolektivů. Poddubnyj přijal revoluci s radostí. Byl rád, že nastala nová doba v historii cirku, sportu a zápasu. V létě 1919 se v novinách dočetl o znárodnění cirkusu Nikitin. „Kam teď pojedu za prací?“ posteskl si. „Kdo si na mne vzpomene? Nikdo z těch nových už mne nezná.“ Mýlil se. V roce 1922 v Moskevském státním cirku upořádali první sovětský zápasnický šampionát a jedno z prvních pozvání obdržel Ivan Maximovič. Každý jeho zápas odměňovali diváci bouřlivým potleskem, ti diváci, kteří jako jediní na světě dokáží po našem ocenit sílu, hbitost, vůli k vítězství, fyzickou krásu zdravého těla i ducha člověka.“ (Pokračování o měsíc.)