Běhání, běhání

10. 10. 2009

Některé věci – není jich zas tak moc – si prostě nedám vzít, a pokud to jen půjde, budu na nich trvat. Soudím, že jsem vás poněkud napnul: Co to může být? Jen klid, klídek, nejde o volební ani shromažďovací právo, sedánky v křesle s dýmkou a sklenkou dobré whiskey, ani o rychlou jízdu v automobilu se staženou střechou, natož o extra-exotické záliby jako surfování na moři či potápění v jeskyních na Yucatanu.

Je to běhání. Zrovna včera jsem po tréninku ve své suterénní posilovně vybíhal ven z města, když mne předběhl jiný běžec. Byl oblečený do sportovního, pot sajícího trika a v ruce držel láhev s vodou. Došlo mi, že jej znám z místní televize, běhá přespolní závody a podobné věci, a jak se mi začal vzdalovat, pozoroval jsem jeho šlachovitá lýtka a hamstringy, upletené jako z lanoví pirátské plachetnice.

Pak se v mysli vynořila otázka: On běhá kvůli výkonům a umístění na soutěžích, asi nemá v plánu vnější vzhled těla a duševní relax, ale proč běhám já? Po řadě, v mládí jsem docela aktivně hrál fotbal, volejbal a stolní tenis, dělal do gymnastiky, potápění, vrhu koulí a občasného běhání. Střední etapě života dominovala posilovna, k tomu plavání, tenis. Po padesátce jsem přesedlal na kolo a hlavně začal pořádně běhat, tedy dost pravidelně. Dnes už cítím, že bez běhání to nejde.

Obyvatelé velkoměst mi mohou jen závidět, mám to do městského parku a dál do lesů tak 5 minut chůze, na opačnou stranu asi deset. Za roky, co chodím běhat – a teď mne napadá, co jsem vyslovil: není to jakýsi oxymoron, chodit běhat? Něco jako vstávaje lehám? Neměl bych snad správněji říci „za ty roky, co běhám?“ Případně „mířím běhat?“ Tedy co běhám, vypracoval jsem si jistý řád a systém, podobně jako v tréninku, stravování i vlastním životě (nepopírám, že jsem člověk organizovaný, držím se zvyků a rituálů, šetří mi to čas). Mám vymyšlené různé trasy s ohledem na roční období, potřebu i náladu, a všelijak je střídám. Kratší okruh městem používám v zimě, když je mráz a sněhová kalamita. O něco delší okruh (měl bych dodat, že jsou to okruhy, nikoliv trať tam a zpátky) běhám po tréninku, vyjde tak na 20–30 minut. Na trasy dlouhé, kdy kvůli kopcům střídám běh s chůzí, jdu jen občas, protože vedou hluboko do lesů a trvají až dvě hodiny; jsou tři (ty trasy) a říkám jim „nakopnutí metabolismu“, dostanu totiž pokaždé dravý hlad a nádherně spím.

Co mi dává běh? Za prachbídnou investici půl hodiny – a zvažte, co za půl hodiny normálně stihnete udělat a jak rychle uběhne, neb čas běží s námi (my jen občas) – získám hřejivý pocit, že se (ještě) pohybuji vlastní silou. To je nejdůležitější. Před lety, když jsem měl o 10 kg méně (samosebou svalů), jsem se málem vznášel, dneska se táhnu šnečím tempem jako vlečný člun po Volze, ale táhnu se sám! Prodýchám se a promyji tělo kyslíkem, uvolním napnuté a ztuhlé klouby. Domnívám se, že JEN s činkami svaly ztrácejí pružnost, tu nenapodobitelnou schopnost živé hmoty smršťovat se a napínat v bezpočtu pohybech a směrech, a je tudíž nutné zaměstnávat je jinak, aby tělo fungovalo jako dobře naladěný klavír zn. Bösendorfer.

A dál, běh je můj únik z elektronického virtuálního světa, představovaného počítačem, mobilem a digitálním fotoaparátem – to se nedá zažít skrze obrazovku, byť má rozměr 24 palců. Pročistit si hlavu, nechat myšlenky, ať se toulají, kam je jim libo…starosti se zázračně zmenší a nejsou už tak hrozivé, pochybnosti tak dravě nehlodají. Tohle všechno se mi tuze líbí a proto běhám.