Larry Scott (3.)

Larry Scott(3)

(Rick Wayne v časopise Muscle&Fitness 1982)
Když Larry Scott uzavřel v roce 1966 svoji soutěžní kariéru, zjistil se žalem, že někteří jeho přátelé… prostě zapomněli. Poznal rovněž, že k úplnosti člověka je třeba více než titul Mr. Olympia, a přišel také na to, že „abych se stal opravdovým Mr. Olympia, musel jsem život v kůži Mr. Olympia opustit.“
V roce 1969 na jakési party v Hollywoodu všichni čekali na příchod Larry Scotta. Už tři roky nikdo nevěděl, co dělá, a lidé si sdělovali nejrozmanitější fámy. Viděli jsme jej na pláži a vypadá tak, jako v největší slávě. Larry leží v nemocnici s poškozenými játry a je tak hubený, že jeho bicepsy připomínají husí kůži. Konečně přichází se svojí japonskou manželkou Rachel. Ale co to? Nádherné opálení je pryč a kůže vypadá bledá. Dříve zlaté vlasy na čele prořídly a jeho účes byl asexuální verzí fazóny učitele na základní škole. Postavou ani v nejmenším nepřipomínal poloboha, který dobyl nejprestižnější kulturistické tituly, odešel neporažen a byl prvním hrdinou Mr. Olympia. Přímo na jevišti pak prohlásil, že odchází, protože nevidí žádný smysl v dalším dokazování, že je nejlepším kulturistou světa. Nadešel čas jít dál, odložit záležitosti mládí, soustředit se na rodinu, stát se dobrým otcem a budovat kariéru v pojišťovnictví.
Na zmíněné hollywoodské párty Scott znovu hovořil o důvodech svého odchodu. S lítostí vyprávěl o letech a 30 hodinách týdně, které zmarnil přípravou na Olympie. Nikoliv, neodešel kvůli Olivovi ani Arnoldovi, byla to kulturistika samotná, která rozvrátila jeho život, pohltila ho a zničila jeho první manželství. Scott vypadal vyhasle, ale šťastně.
Larry Scott se narodil roku 1938 v mormonské rodině v Blackfootu, Idaho, ale vyrůstal v městečku Pocatello. V roce 1946 šel s přítelem na exhibici George Eifermana a Steve Reevese v Salt Lake City, u příležitosti soutěže Mr. Rocky Mountains. Tenkrát už trénoval asi půl roku a měl v kulturistických časopisech svého oblíbence George Paineho. Hlavním favoritem Larry Scotta však byl vždy Reeves. Do města přijeli dříve a šli se podívat do American Health Studia, kde Eiferman s Bobem Delmontequem zrovna trénovali.
„Začali jsme mluvit o Reevesovi,“ vzpomíná Scott, „jak je fantastický, a George najednou řekl: „Chtěl bys ho vidět?“ Úplně jsem se zpotil. Vzrušením rozklepaný jsem následoval Eifermana do hotelu, kde s Reevesem bydlel. Našli jsme ho v posteli, přikrytého tenkou hnědou dekou, s nohama na každé straně lůžka. Pohled na jeho lýtka mi vyrazil dech. Přistoupil jsem k posteli a vykoktal: „Jak jsi získal ty velké svaly? Já je chci také mít!“ Reeves se podíval přese mne na Eifermana, mrkl a tiše pravil: „Činka a jednoručky.“ Řekl jsem, že v časopisech stojí něco jiného, a Reeves odvětil: „Tak proč nejdeš domů a všechny je nehodíš do kamen?“ Tak jsem to udělal. Trénovali jsme tenkrát celé tělo po třech sériích na partii s postupným zvyšováním váhy, bylo to hrozně vyčerpávající. Ptal jsem se Reevese, co si o tom myslí. „To je šílenství!“ řekl. „Musíte to změnit a dělat systém postupného ubírání váhy.“ Neřekl jaké cviky, ale vysvětlil jak: „Udělejte sérii s 50 kg, uberte váhu a udělejte sérii se 45 kg a poslední sérii se 30 kg.“ Další důležitou změnou se stalo rozdělení tréninku. Chlápek ze Salt Lake City jménem Dave Fitzen trénoval jeden den půl těla a další druhou půlku, a kulturisté z Utahu a Idaha přeneseli tento revoluční koncept do Kalifornie.