In memoriam Pat Casey

PAT CASEY (1939-2005)
Vzpomíná Bill Pearl

Pata jsem poprvé potkal v roce 1956. Soutěžil na dorosteneckém přeboru v Berkeley. V té době se hodnotily také sportovní schopnosti, které se staly součástí bodovacího systému. Během rozhovoru (další součást soutěže, v níž měl borec prokázat schopnost dobře se vyjadřovat atd.) jsem se jej zeptal, kolik vytlačí na lavici. Pat řekl: „Přes 180 kg.“ Bystře jsem poznamenal cosi jako „Jo, to bych se i vsadil,“ ale Pat odvětil: „Chcete to vidět?“ Já na to „Ano.“ Šli jsme do rozcvičovny, Pat naložil na starou osu 180 kg, lehl na dřevěnou lavici a dva z nás jsme mu tu váhu podali. Vytlačil ji snadno a tomu jsem nemohl uvěřit. Byl to nejtěžší benčpres, jaký jsem kdy u koho viděl. Já, už začínající hvězda bodybuildingu, on sedmnáctiletý kluk, který zvedal víc, než jsem já kdy doufal. Patovo umístění na soutěži si nepamatuji, ale získal jsem k němu spousty respektu.
Když jsem v roce 1958 odkoupil posilovnu George Redpatha, zdědil jsem také pár nejsilnějších a nejlepších atletů na světě. Každé monstrum, žijící v oblasti Los Angeles, sem chodilo trénovat, a součástí té tlupy byl i Pat. Byl mladší než Dallas Long, Chuck Ahrens a Steve Merjanian, kteří měli strašnou sílu. Měl však duševní postoj zkušeného veterána, který přesně věděl, co chce tréninkem dosáhnout. Podle mého názoru nevlastnil postavu odpovídající vahám, s nimiž pracoval: měl dlouhé nohy i paže a krátký trup. Tento handicap však překonal svými metodami tréninku a pozitivním přístupem. Za celé roky v mé posilovně nevynechal ani jediný trénink. Velmi pečlivě si vedl záznamy a seriózně ustavoval krátkodobé i dlouhodobé cíle. Jak jeho síla rostla, musel jsem nechat na lavičky přivařit stojany navíc. Cviky na hrudník dělal se 100kg činkou v každé ruce. V rohu posilovny uskladňoval svoje činky pro speciální cviky. Byly tady 100kg činky i 150kg jednoručka, s níž dělal kliky. Nikdo na ně nesahal a nikdo s výjimkou Pata na ně sahat nechtěl.
Jedním ze zvláštních cviků byly tlaky vsedě na lavici se zádovou opěrkou, postavené hned na podlaze. Pat přemístil k rameni jednu 85kg činku a já mu obvykle podal druhou. Unavovalo mne to a kdybych mohl, odešel bych pryč. Mohu osobně potvrdit některé maratónské tréninky, které provozoval. Usmyslel si, že nazvedá jistou váhu určitým způsobem v dané době a nikdy neselhal. Roky našeho společného tréninku inspirovaly nejen mne, ale i ostatní, aby se stali „tím nejlepším, čím se stát mohli“. Pat byl takový až do konce.

Na fotografii Pat Casey s Billem Pearlem