Posmrtný portrét: HEINZ SALLMAYER
Rakouský závodník Heinz Sallmayer vstoupil do dějin bodybuildingu jako jedna z prvních obětí dopingu, u něho pravděpodobně látek na odvodnění organizmu. Dva další případy, které naštěstí neskončily fatálně (Al Beckles – manipulace s inzulínem, Paul Dillett – diuretika) zastínila smrt Mohameda Benazizy (1993) a mediálně široce diskutované úmrtí Anderase Münzera v roce 1996; pak ještě na pódiu zkolaboval Paul Dillett a Miloš Šarčev o vlásek přežil intramuskulární injekci Syntholu.
Sallmayer se narodil v červnu 1950 v okrese Vorarlberg na jihu Rakouska. V rodině byli ještě dva synové, jeden hrál fotbal za Rapid Vídeň, druhý se projevil jako nadaný juniorský vzpěrač.
Nejmenší Hans skončil po 14 letech s fotbalem a ve věku 24 roků přišel do posilovny s úmyslem zbavit se tuku na břiše. Po čase zřídil vlastní posilovnu ve staré prádelně a sám si vyrobil většinu náčiní. Zaměstnání jej přivedlo do automobilky v německém Stuttgartu, kde mohl pokračovat ve studiu u Petera Gottloba.
V květnu 1978 v Mnichově Sallmayer suverénně zvítězil v nejnižší kategorii na mistrovství Německa, žel vyšlo najevo, že chybně uvedl státní příslušnost a byl diskvalifikován. O pět měsíců později, dne 14. října 1978 v Grazu, jej vyhlásili absolutním mistrem Rakouska. Uběhl rok. Sallmayer se v říjnu 1979 zúčastnil mistrovství světa IFBB, a dopadl skvěle: 2. místo v kategorii do 70 kg za Renato Bertagnou z Itálie. „Všichni v Německu i Rakousku očekávali, že v dalším roce musím vyhrát,“ svěřil časopisu Muscle&Fitness. „Byl jsem pod ohromným tlakem.“
Svůj cíl vzal tak vážně, že si vypůjčil 3 tisíce marek, aby měl pět týdnů volných (tuto půjčku splácel 1,5 roku); v září vážil 83 kg a za tři měsíce shodil na 70 kg. Zatímco v objemovém tréninku dělal obvyklých 8-15 opakování (včetně 6 dřepů se 180 kg), před soutěží přidal na 15-20 pro trup a 20-30 pro nohy. Poslední měsíc dřel dvakrát denně na 1500 kaloriích stravy.
Dne 30. listopadu 1980, v sále Manila Convention Center na Filipínách, vypadal podle reportérů velmi fit, měl skvělé proporce, dostatek svalové hmoty a nepopsatelné vyrýsování. „Je to zřejmě nejlepší závodník celé soutěže,“ dal se slyšet Bill Pearl. „Zasloužil by si titul absolutního vítěze.“ Sallmayer vyhrál kategorii do 70 kg s náskokem 11 bodů před Američanem Kenem Passarilellem.
Už před manilským šampionátem se u Sallmayera objevily zdravotní problémy. Byl to varovný signál, že něco není v pořádku, ale zevrubná prohlídka poškození orgánů neodhalila. V únoru 1982 v Atlantic City, USA, Sallmayer uskutečnil debut na IFBB World Pro. Z výsledků vyplývá, že skončil poslední, s deficitem bezmála 100 bodů za vítězem Becklesem.
Vince Gironda, který na soutěž doprovázel Mohameda Makkawyho, záhy poté zmínil „jistého závodníka, potácejícího se v křečích po pódiu,“ a vyřkl domněnku, že šlo o důsledek velkých dávek diuretik. Sallmayer zřejmě pokazil přípravu (jeden reportér Ironmanu podotkl, že byl hladký – čili zatažený vodou) a chtěl to na poslední chvíli napravit. V květnu 1982 ještě navštívil mistrovství Německa a poté odjel do Vorarlbergu. Následující den jej odvezli do nemocnice, kde skonal. J
eho srdce se zastavilo v necelých 32 letech…pitva potvrdila Girondův odhad. Srdeční vadou netrpěl, zato si diuretiky rozvrátil hladiny minerálů v organismu, což mělo za důsledek fatální kolaps.