Petr Riška: Život kulturisty (1)

Na vojnu jsem nastoupil do Stříbra jako řidič k velitelské rotě. V kuchyni jsem si hned udělal známé. Za den jsem snědl 25 vajec na tvrdo a dva ešusy jogurtu, to se líbilo i kuchařům a po zbytek vojny si mne pamatovali. Když jsem v kasárnách chodil ustavičně do kuchyně pro mléko, tam mi každé ráno dali celou 25 l konev, kterou jsem rozlil sklenic od okurek. Zjistil jsem, že ve Stříbře je oddíl kulturistiky, tak jsem tam začal chodit. V té době se ve Stříbře konalo mistrovství republiky, líbili se mi Divílek a Plintovič. Od roku 1973 jsem za Baník závodil.

Asi po půl roce mne převeleli do Plzně, kde jsem cvičil v Prazdroji. Do tělocvičny se chodilo přes hospodu, to bylo něco. Jednou přijela televize a předváděli jsme, jak se dělá dřep a benč. Já měl ukazovat benč a Pavel Nesnídal dřep, ale pak to bylo obráceně. Diváci viděli benč jen 130 kg a dřep 160 kg. Zpátky ve Stříbře jsem přebral V3S-ku a šel k protiletadlové baterii. Auto bylo trvale zaparkované, takže na trénink bylo času dost. Moje náplň spočívala v tom, že jsem vojákům nosil třikrát denně do 500 m vzdálené zemljanky proviant.

Hned po vojně jsem dostal modrou knížku. Jelikož mne stále bolela levá strana zad dole a vystřelovalo to až do nohy, došel jsem na rentgen, kde mi řekli, že se mi v kostech usazuje moc vápníku. Práci jsem nastoupil v Liazu na montáži motorů, pak jsem kvůli penězům přešel do výroby. V jídelně jsem poznal svou budoucí manželku Naďu. Po dvouleté známosti jsme se vzali, pak přišla dcera Petra a za rok a půl Jana. Na cvičení nebyl čas, začaly mne bolet i ramena.