Nekončící proces vývoje (Píše JOSEF ŠVUB)

14. 8. 2016

Každý rok přicházejí do fitness-center, veřejných posiloven či skromných činkáren v suterénech činžáků tisíce lidí s vidinou zásadní, popřípadě aspoň částečné změny postavy. Jiné tisíce lidí každý rok s tréninkem končí, protože očekávané zázraky se nedostavily ani po měsíci, dokonce ani po půl roce.

Vliv na tom nese obecná nálada v naší společnosti, vyžadující okamžité splnění potřeb a požadavků. IKK (individuální kondiční kulturistika) v tomto směru nemůže konkurovat chytrým telefonům a televizorům, tabletům, instantním jídlům, bleskovým kurzům cizích jazyků, vlakům RailJet či Intercity ani všelijakým internetovým rychlokurzům na zeštíhlení, vytvarování nebo zpevnění těla.

Ti z nás, kteří jsou nebo byli do kulturistiky nějakým způsobem zapojeni, ve většině případů stále a již několik desítek let sami trénují. Rád bych věřil, že to nevyzní jako fráze, ale naší hnací silou je poznání, plynoucí z léty získaného nadhledu: Kulturistika je a má být záležitostí na celý život.

Lidé chodí do posilovny za hlavním cílem – co možno nejrychleji vylepšit svoji postavu. Jakmile se jim toto přání z nějakého důvodu nesplní, dříve či později zase odcházejí. Sport nikdy neopustí pouze ti vytrvalí, kteří projdou etapami tělesného i duševního vývoje, však získají nezbytnou perspektivu, podloženou vlastní zkušeností a poznání.

Kdyby se pozitiva a přínosy kulturistiky mohly projevit ihned, společnost by individuálně-kondiční formu našeho sportu přijala s potěšením. Víme ale, že to není možné, a proto budou lidé – včetně těch zklamaných a nespokojených – nahlížet na cvičení s despektem.

Značný díl viny na tom nese soutěžní (dříve sportovní) a profesionální (extrémní) kulturistika. Tak jako existuje rozšířená rekreační „hobby“ cyklistika s protipólem profesionální verze, je profesionální kulturistika verzí spíše odrazující, než přitahující. Veřejnost kupující časopisy plné detailů z intimního života prominentů a hvězd show-bussinessu (a opačně ignorující časopisy kulturistické) není slepá, ani hloupá. Lidé vědí, případně aspoň tuší, že extrémně svalnatí gigantí jsou v podstatě chodícími lékárnami plnými steroidů, a v jejich myslích přežívá stereotypní představa kulturisty jako arogantního, nafoukaného a nepříliš inteligentního člověka…protože má velké svaly.

Obézní, líní a tudíž žárlící zástupci populace zase těžce nesou skutečnost, že kulturisté shrnutí do jednoho pytle vypadají fyzicky dobře, a přehlížejí jejich tréninkovou i dietní disciplinu. Říkají dokonce „Místo aby dělali něco pořádného, kulturisté maří čas v posilovně a berou bobule.“

Rozdíl hodný zmínky je rovněž v tom, že diváci na soutěžích v kulturistice většinou sami trénují, kdežto v masách fanoušků na fotbalových nebo hokejových stadionech aktivní sportovci ve většině asi nebudou…. Jsou to spíš politováníhodní lidé, hledající seberealizaci ve formě zprostředkovaného vítězství jejich klubu.

Kondiční kulturistika je nikdy nekončící proces vývoje, podložený individuálními zkušenostmi. Když je vám osmnáct nebo dvacet, jste ochotni udělat pro svaly doslova všechno. Jako lze při plnění jiných cílů nejíst a nespat, tohle naopak v bodybuildingu nesmíte, a k tomu je třeba poctivě, pravidelně a rozmyslně trénovat. O třicet (čtyřicet, padesát) let později – pokud vydržíte – můžete stále dělat pro svoje tělo hodně, měli byste však zaměření přesunout od sebestředného fyzického zájmu do více duševní a filozofické roviny.

Proč vlastně máte trénovat a dodržovat kulturistický a fitness styl života tak dlouho? Protože jste se přesvědčili, jak tím zlepšíte a zkvalitníte celou zbývající dobu bytí, nemluvě o obohacení zážitky, zkušenostmi a znalostmi. Tréninkem a vhodnou dietou udržíte tělo funkčním a zdravým, budete méně stresovaní, váš denní režim v sobě ponese řád a disciplinu, uděláte více práce (protože budete méně nemocní) a ještě vám zbude více času na zábavu!

Autor blogu v roce 1969

Cvičení je činnost na celý život.

Autor v roce 2016