Muscle is the new sexy (Píše BORIS BÁRDOŠ)

Muscle is the new sexy…

17. 1. 2016

 Také máte někdy pocit lehké schizofrenie? Ostatně, svět není černobílý a na leccos lze nahlížet z perspektivy A, B i C, přičemž ani jeden z úhlů pohledu se tak úplně nevylučuje, viďte? Abych byl konkrétní, z nám blízké oblasti mnou tyto pocity stále častěji cloumají v souvislosti s kategorií bikini fitness.

Na jedné straně přivedl tento směr (společně s přetrvávajícím boomem crossfitu) do posiloven – a zejména k činkám, dřepům, výpadům a mrtvým tahům – více žen a dívek, než kterýkoliv jiný moderní fenomén. Holky odrazu chtějí mít svaly, protože pevný kulatý zadeček, tvarovaná stehna, plná ramena a ploché břicho jsou tak atraktivní. Muscle is the new sexy, dozvídáme se na internetu. Trénink žen se tak již víc neomezuje – jak tomu bylo donedávna – jen na nekonečné kardio, ale pevné místo v něm má i posilování s činkami, na strojích nebo s vahou vlastního těla. A dámy se zjevně víc nebojí si i pořádně naložit, což je jen dobře.

Na druhé straně sociální sítě zaplavené dívenkami, pro něž byl ještě před půlrokem kvadriceps pojmem z geometrie a benč sprostým slovem, jež ostentativně, den co den, stavějí na odiv fotky svých vyšpulených půlek, s přípisem o kontrole formy a povinným obecným moudrem o plnění svých snů, síle vůle a odhodlání, mi začínají lézt jaksi na nervy. Ne že bych se nepodíval rád, ovšem já se obvykle i začtu. A to je ta chyba…

A pak se dozvídám, že se dotyčná dívka toho dne již vzbudila (opravdu!), že posnídala vločky a protein, že na oběd měla kuřecí s bataty, pak opět protein a šup do posilovny. Zde cvičkala (na tyhle ty zdrobněliny začínám být fakt alergický), odjela dřepíky, legpres a výpady, přičemž nožky i zadeček dostaly opravdu zabrat. Kdybych o tom náhodou zapochyboval, nabízí se mi série fotografií z tréninku, potažmo ze šatny, mezi kterými nebude zaručeně chybět noblesná selfie pozadí, i kdyby ona dívenka ten den procvičovala ramena se zády…

Psaný text je přitom hojně prokládán lecjakými smajlíky – se slunečnými brýlemi i bez nich, tleskajícími, s jiskrou v oku i s vypouleným pohledem, což má zřejmě za úkol zdůraznit extázi po tréninku, jíž naše hrdinka dennodenně prochází. Vše pak korunuje emblém flexované paže a neodmyslitelné vyšší poselství o tom, že – navzdory všem nepřejícím, jichž má dotyčná zjevně víc než nyní Angela Merkelová – byl učiněn další krůček k naplnění jednoho snu, neřku-li přímo životního poslání…

Ano, troufám si říct, že z té snůšky žvástů, obecných pravd a rádoby motivačních keců nadevše čiší pocit vlastní výjimečnosti. Ve zkratce, cvičím a jím maso s rýží (bez rýže, se zeleninou, s brambory, atd.), tedy jsem. Descartes ať promine, ale to že se někdo stravuje s důrazem na bílkoviny, z něj ještě nečiní svého druhu unikát. Děláme to přece tak všichni, kteří trénujeme. Halo, tak proč tedy denně ty záplavy fotek kuřecích prsou na facebooku?!

A ten mlhavý, tolik omílaný cíl kdesi v dálce? Patrně (opravte mě, jestli se mýlím) stanout na soutěžním pódiu v litém souboji s dalšími kráskami, pozadí proti pozadí, a vše si to náramně užít (což je, mimochodem, další všudypřítomná mantra dneška). Cesta na „prkna, která znamenají svět“ pak v bikini fitness nebývá obvykle nikterak dlouhá. V porovnání s kulturistikou – nebo třeba i bodyfitness – kde jsou zapotřebí léta pravidelného tréninku, mnohdy postačí i několik měsíců. Rychlokvašené šampionky (v té době již často s certifikáty osobních trenérek) jsou pak oslavovány jako zatvrzelé sportovkyně, přičemž laická veřejnost zpravidla nepozná rozdíl.

A to je špatně. Dívky za to nemohou, ale vágnost až mysterióznost rozhodování, které panují v této kategorii, jsou někdy až zarážející. Anebo jak jinak vysvětlit, že totéž startovní pole skončí během několika dnů na dvou různých soutěžích na zcela rozdílných příčkách? Respektive, že změna panelu rozhodčích v průběhu půlhodiny totálně zpřehází semifinálové pořadí, načež ve finále se nestačíme divit?

Přiznám se, že z celého přebujelého portfolia, jež amatérská divize IFBB v současnosti nabízí, patří soutěže v bikini fitness pro mě k těm nejméně zajímavým. Ačkoli se na hezké holky v dvojdílných plavkách podívám vždy s chutí a rád, v mém osobním žebříčku je tato kategorie až na chvostu – hned za závody v men´s physique. Důvod je v obou případech tentýž. Obskurnost rozhodování, nejasnost kritérií a s tím související dodatečná zdůvodnitelnost prakticky jakéhokoliv výsledku. A nebohé holky se pak mohou ptát kompetentních, kde spravily chybu, co by měly do budoucna zlepšit, zda ještě nabrat nebo víc vyrýsovat. Inu, kdyby to tak dámy a páni v modrých sáčkách sami věděli…

Znaje zmiňované souvislosti mi pak zjevně přebujelá motivace, několikateré operace prsou i obrovské zanícení některých adeptek tohoto sportu přijdou naprosto neadekvátní. V tomto případě, víc než v čemkoliv jiném, platí, že sportem se máme především bavit. Tolik emocí, úsilí i nadějí, vkládaných do něčeho, co má blíže k soutěžím typu Miss než k serióznímu sportu, navíc když klíč od toho mají lidé, kteří sami tak celkem nevědí, co chtějí (a pokud náhodou ano, příště si své mínění pohotově poopraví) – to mi přijde poněkud zbytečné a sebezničující…

Vzpomínám si, jak jsem jednou na webu četl komentář zvlášť zhrzené a rozlícené závodnice. Tehdy jsem se vážně zamyslel nad tím, proč to ty holky vlastně dělají a jestli jim to vůbec stojí za to. Vždyť v naprosté většině případů za to nejsou žádné peníze, sláva, ani společenské uznání. A pak jsem si vzpomněl, co mi onehdy řekl jeden člověk, jehož moudrosti a nadhledu si velice cením. Borisi, pamatuj, žena udělá cokoliv, pokud jí u toho budou tleskat. Tak tedy, tleskejme, pánové…