LEGENDY ZÁPASU: MICHAIL BOROV
V carském Rusku žilo na stovku rozmanitých národností, a Erzjané (a taky Mordvinové, ugrofinští lidé z několika národů Eurasie) dorazili do bývalé Buguruslandské provincie Samarské gubernie někdy před 200 lety. Dnes žijí hlavně v Mordvinské republice a jiných oblastech kolem Volhy. Mezi prvními přistěhovalci byli Feňajevové, předkové Borova, obzvláště křepcí a silní lidé. Jeden z Michailových předků ukradl ze sousedova chlívku prasnici vážící přes 180 kg. Kdosi jej viděl a zvolal: “Nu i zdorov borov! – Vida vida prase!” Tak vznikla přezdívka, již kdosi následně vepsal do registru obyvatel jako příjmení.
Ve vsi Archangelskoje (nebo Krasnyje Ključi) v Samarské gubernii žila koncem 19. století rodina Romana a Jevdokije Borových. Měli pět dětí – Jakova, Grigorije, Nikitu, Matrenu a nejmladšího Michaila, narozeného roku 1896. Jakov a Michail byli se dvěma metry nejvyšší, otec však nad nimi čněl do výšky jednoho saženě (sáhu) neboli 213 cm. V roce 1913 Michail nastoupil do armády. Dlouho na něho nemohli sehnat uniformu, natož boty číslo 48. Po absolvování důstojnické školy byl převelen do 1. Mezinárodního samarského pluku a odeslán na Uralskou frontu. Lidé si ještě dnes předávají vyprávění o tom, jak se 65 kg kulometem Maxim na zádech přeplaval řeku Cagan. Borov se bil s vojsky generála Kolčaka, v létě 1919 utrpěl zranění nohy a vrátil se domů.
Obrovitý mladík kypící silou však nemohl žít bez pohybu a hledal nějakou činnost. Ve dvacátém roce se zúčastnil 1. ročníku gubernské olympiády a bez ponětí o technice vyhrál zápasnické přebory. V červenci odjel jako člen gubernského týmu do Moskvy na mistrovství SSSR. S váhou 128 kg se stal mistrem SSSR v zápasu a s nepatrným nácvikem techniky obsadil 2. místo na vzpěračské soutěži v pětiboji se součtem 428,33 kg (soupažný tlak 86,3 kg; trh jednou paží 64,6 kg; soupažný trh 86,3 kg; nadhoz jednou paží 80,2 kg a soupažný nadhoz 112,9 kg). Erzjanského velikána náhle znali všichni lidé a dali mu přezdívku “Kolos od Volhy.” Míša Borov v sobě ztělesnil image mocného muže prostého původu, zvaného též “Erzjanský obr.” Osobně bych jej označil za předchůdce Alexandra Karelina.
V roce 1926 už patřil do řad nejlepších a nejoblíbenějších profesionálů. V Kyjevě složil na lopatky populárního ukrajinského svalovce Danila Posunko, úspěšně se bránil proti Ivanu Šemjakinovi a Ivanu Spulovi. Poté, co dotlačil dobrého soka zády k žíněnce, zvykl si říkat “vadrja,” v ruštině „chorošo.“ Přátelé a kolegové, neznající mordvinský jazyk, rozuměli „za zrja“ a mysleli si, že říká „za nic.“ Brzy se stal členem Sovětského státního cirku a slůvko chorošo znělo ještě častěji. Borov měl soucitnou a štědrou povahu, všechny vydělané peníze posílal rodičům, nebo rozdával hladovějícím rolníkům na vsi. V roce 1927 dostal od Ivana Poddubného nabídku na dobře placené exhibiční zápasy v Americe, omítl však, protože se nechtěl odloučit od rodiny a vlasti (v ruštině родина = vlast, místo narození). Manželku Alexandru Ljubiškinu poznal ve vesnici, po svatbě jej doprovázela na turnaje a vždy seděla v první řadě. Bohužel neměli děti a tak adoptovali dva sirotky.
V roce 1936, ve věku 36 let a s váhou 130 kg, Borov zaběhl 100 metrů za 11,8 sekundy. Na fotkách těch 130 kg není moc vidět, není tam nic zbytečného, pochopitelně žádná chemie ani dlouholetá posilovna. Říkalo se rovněž, že silou zad odtrhl od země 600 kg činku. Jeho kolega Nikolaj Žerebcov zase tvrdil, že v tréninku chodil s činkou vážící 500 kg na ramenech. Mimochodem, vzpěrač Sultan Rachmanov údajně běhal s 500 kg činkou po stadionu! Při demonstracích síly Borov udržel sepnutýma rukama tah dvou koní opačnými směry, to je fakt. Mezi lidmi šly pověsti, že také ulomil běžícímu býkovi roh, nebo odlomil jedno rameno větrného mlýna, to už bude spíš folklor. O rok později v Nižném Novgorodu porazil po 30 minutách boje tehdy 66-letého Ivana Poddubného, ten se následně urazil a z turnaje bez rozloučení odjel, a v roce 1939 si přivlastnil skalp Vasilije Jarkova.
Michail Borov prožil hezký, ale krátký život. Během tréninku se zranil a nakazil stafylokokem, půl roku proležel v kyjevském špitále. Pak začal opět trénovat, ale dostal otravu krve a odešel navždy 29. května 1941. O pár dnů později, 22. června, pak nacisté napadli SSSR a začala Velká vlastenecká válka.
