Biceps of the Bronx – Marvin Eder (10)
Interview z roku 2007, autor D. Robson
Co dnes děláš, Marvine?
Eder: Je mi 75 let a jsem plně na odpočinku. Moje žena bohužel zemřela asi před rokem, ale mám přítelkyni, která je se mnou. Netrénuji a nedělám nic. Asi před rokem jsem si na hrazdě natrhl manžetu rotátorů, ale na operaci jsem nešel. Pak mám – zřejmě z toho všeho těžkého vzpírání – stlačené nervy v loktech a brní mne prsty.
Můžeš popsat svůj nedávný trénink?
Eder: Dělal jsem kliky s 30 kg činkou mezi chodidly, bicepsové zdvihy s 15 kg činkou a přitahování v předklonu s 30 kg jednoručkou, ale nechal jsem toho, abych si nepoškodil klouby. Cvičil jsem kvůli udržení svalů, abych neztloustl a nedostal třeba cukrovku. Mám nízký tlak i cholesterol a kromě těch malých zranění jsem naprosto zdráv. Mimo těch „malých věcí“ jsem zdravý muž. Jím nízkotučná jídla, nepřejídám se a nemám pupek. Trénink svalů trupu střídám s tzv. power-walkingem, 20 minut, a každé ráno dělám 500 zkracovaček..
Lze říci, že v mládí jsi byl genetický fenomén, nesrovnatelný téměř s nikým?
Eder: To lze říct. Měl jsem mimořádně mocné klouby v ramenech a loktech. Taky jsem nebral vitamíny ani doplňky, jen hovězí maso, kuřata, mléčné výrobky a obilniny. Jedl jsem asi třikrát denně a mnohdy nebylo snadné do sebe jídlo nacpat. Jednou jsem byl na návštěvě u Eda Yaricka v Oaklandu. Udělal hromadu hamburgerů, ostatní se cpali jako o závod, ale já zezelenal a šel se na záchod vyzvracet. Moje tělo zjevně to jídlo nepotřebovalo.
Jaké jsi měl pocity, když jsi v roce 1949 vyhrál tolik soutěží?
Eder: Mám na to jen matné vzpomínky. Hnala mne vnitřní síla, která dnes díky tomu, co se s mým milovaným sportem stalo, ztratila svůj význam. Nevím, jestli to lze nazvat úspěchem. Mnohem pyšnější však jsem na to, že často nebylo kde trénovat, tak jsem v mraze i dešti dělal na hřišti kliky a shyby. Posilovna nebyla a nakonec jsem neměl ani peníze. Na to jsem pyšný – dokázat trénovat v jakýchkoliv podmínkách.
Na foto mladý Eder a Eder z roku 2007 (s černými vlasy a knírkem).