11 největších zvratů kulturistické kariéry všech dob

Ne všichni velikáni bodybuildingu udělali také velkolepý první dojem. V tomto článku vzdáme hold jedenácti kulturistům, kterých vstup do profesionální ligy byl, řekněme, hodně nevýrazný, nicméně to, co následovalo – dříve nebo později – patří v nejednom případě k tomu nejlepšímu, co kulturistická pódia dosud nabídla. Někteří z našich protagonistů při svém profi debutu tvrdě narazili, rychle se však zotavili. Jiní se plácali v šedivém bahně průměrnosti celá léta. Jména v našem seznamu úplně nejvýš dokonce dlouhou dobu klopýtala a vrávorala, ovšem nakonec si vydobyla emblematickou Sandowovu sošku. Budiž vám následujících 11 příběhů připomínkou toho, že není důležité, jak začnete, ale kde až skončíte.

Charles Clairmonte udělal opravdu mizerný první dojem. V roce 1992 skončil 17. ze sedmnácti účastníků English Grand Prix. Ovšem nikdo v historii bodybuildingu nepředvedl lepší zvrat v druhém roce kariéry než on. V roce 1993 se kvalifikoval na Olympii, kde skončil na velice slibném 7. místě. Pak, během evropského turné, které se tradičně konalo po Olympii, porazil téměř úplně každého, kdo skončil v souboji o Sandowa před ním, včetně Flexe Wheelera a Kevina Levronea. Vyhrál čtyři z pěti soutěží, jichž se účastnil, včetně English Grand Prix, kde 12 měsíců předtím skončil ještě beznadějně poslední.
Angličan, měřící 183 cm a vážící 111 kg, se vyznačoval jednou z nejproporčnějších postav své éry. Ačkoli pak již nikdy nevyhrál žádnou další soutěž, ještě další dva roky sahal na přední umístění při většině svých startů. Poté, co se rychle vzpamatoval ze svého rozpačitého prvního roku, získal Clairmonte v pro lize nálepku druhoročáka s nejvýraznějším výkonnostním posunem.

Al Beckles předvedl průměrný profesionální debut. V roce 1975 skončil na Olympii třetí (z pěti účastníků) v lehké váhové divizi do 200 liber (cca 90,8 kg). Pak věci sklouzly z průměrnosti do otevřené špatnosti. Během následujících tří pokusů v téže hmotnostní kategorii skončil na Olympii buď na samém spodku nebo poblíž něho. Brit, původem z Barbadosu, byl jen dalším podměrečným profíkem pokoušejícím se dorůst k lepším umístěním. Jaksi to však neklapalo.
Ovšem jak se nabídka profesionálních soutěží rozrůstala, začal Beckles soutěžit stále častěji (11krát v roce 1981) a rozvinul si novou strategii. Nemůže-li vyhrávat ryzí hmotou, dosáhne toho svalovými detaily, kvalitou a vyrýsováním. Díky výjimečné separaci se mu v roce 1981 povedlo vyhrát svou první soutěž; bylo mu tehdy 43 let. Postupně se také prodral nahoru výsledkovou listinou Mr. Olympia, až v roce 1985 obsadil skvělou 2. příčku.
Svůj osmý a poslední profesionální titul vyhrál Beckles v roce 1991 ve věku 53 let, což z něj činí nejstaršího vítěze open profesionálního klání. Tato fakta jsou hodna uznání, protože je to právě vzácná houževnatost, jež mu umožnila dosáhnout vrchol celých 10 let po jeho profesionálním debutu.

Cutler je nyní čtyřnásobný vítěz Mr. Olympia, šestinásobný stříbrný medailista téže soutěže a trojnásobný šampión Arnold Classic. Má za sebou 11letou šňůru 25 soutěží (od 2000 do 2011), kdy na pódiu neskončil nikdy hůře než druhý. Přesto také Cutler si zažil těžké časy. Poté, co si prvenstvím v těžké váhové kategorii na NPC Nationals 1996 zajistil na první pokus profesionální licenci, zůstal rok mimo soutěžní pódia a logicky tak před svým profi debutem v květnu 1998 vzbuzoval jistá očekávání. Avšak když 24letý nováček vystoupal na pódium newyorské Night of Champions hladký a potažený vodou, zbyla na něj pouze 12. příčka…
Na jaře roku 1999 sklidil 3. (Ironman Pro) a 4. (Arnold Classic) místo. Nicméně na podzim – při své premiéře na Mr. Olympia – opět postrádal potřebnou definici a skončil téměř na samém konci – patnáctý z celkem 16 startujících. To bylo také naposled, co Cutler během své legendární kariéry výrazněji klopýtnul. V dalším roce skončil na Mr. Olympia osmý a brzy poté započala jeho 11letá bezprecedentní šňůra prvních a druhých míst.

Darrem Charles sesbíral bez velkého humbuku hezkou řádku titulů, osm z nich v rozmezí let 2002 až 2007 (a pak v roce 2016, ale to již v nově zavedené kategorii classic physique). Během jeho dlouhé kariéry lze vypozorovat dvě neobvyklá fakta. Zaprvé Charles nikdy nepatřil k favoritům těch nejprestižnějších klání. Při svých celkem 21 startech na Mr. Olympia a Arnold Classic se rodák z karibského Trinidadu neumístil na Olympii nikdy výše než 7., respektive 6. na Arnold Classic. Zadruhé trvalo hodně dlouho, než se na závodech dokázal prosadit.
Při svém profesionálním debutu na Night of Champions 1992 obsadil 11. místo – tři příčky před dalším debutantem, chlápkem jménem Ronnie Coleman. Jelikož Charles byl poměrně štíhlý, často se stávalo, že byl v startovním poli jednoduše zastíněn rozložitějšími soupeři. Měl fantastické paže a břicho, ale nakonec to byla připravenost, svalová kvalita a dech beroucí pózování, jež se staly jeho poznávacím znamením. Když Charles v roce 2002 vybojoval svůj první profesionální titul, měl za sebou 10letou kariéru v IFBB Professional League a byla to jeho 30. profesionální soutěž. Inu vytrvalost se vyplatí.

Egypťan Mohamed Makkawy je jedním z nejlepších „malých“ kulturistů všech dob. Povedlo se mu skloubit svalovou hustotu s klasickými proporcemi, což je kombinace, díky které vypadal vyšší a těžší, než ve skutečnosti byl (158 cm, 73 kg). Ačkoli by se to mohlo zdát vysoce nepravděpodobné, Makkawy v letech 1982 až 1983 vyhrál šest profesionálních titulů a na Mr. Olympia skončil v letech 1983 a 1984 dvakrát druhý. Nebyla to však jen jeho sporá tělesná stavba, s čím se musel během závodní kariéry vyrovnat. Jeho profesionální začátky byly, řekněme, zapomenutelné. Během svých úvodních čtyř let v profi lize býval obvykle nic moc. Na prvních 13 profesionálních závodech se mezi lety 1978 a 1981 umístil nejvýš pátý. Většinou však ale skončil poslední, nebo skoro poslední.
Ovšem poté, co se mu povedlo vyladit připravenost a skončit 7. (z 16 účastníků) na Mr. Olympia 1982 a vzápětí vyhrát dvě Grand Prix, fanoušci jej začali registrovat. Pak se mu povedlo skloubit vše dohromady – proporční svalovou hmotu, vyřezané detaily a mistrovské pózování. Muž, přezdívaný Kouzelný Egypťan, pak v následujících dvou letech světu bodybuildingu zjevně učaroval, což rezultovalo do jeho dvou druhých míst na Mr. Olympia 1983 a 1984.

Soutěžní kariéra německého Goliáše je přímo oslavou zarputilosti. Prvních osm let v profesionální divizi byl Schlierkamp jen dalším statistou, přispívajícím k početnosti startovního pole. Ačkoli měřil 186 cm a měl úsměv modela z titulek, aby se v 90. letech vážněji prosadil, k tomu mu chyběla potřebná hustota, kondice i detaily muskulatury. Během svých prvních 29 profesionálních soutěží se pouze 4krát probojoval do finálové pětky. Pětkrát obdržel speciální pozvání ke startu na Mr. Olympia. Prvních dvakrát, v letech 1994 (jeho nováčkovský rok v profi lize) a 1998, zůstal bez umístění. Dalších dvakrát, v letech 2000 a 2001, skončil 12., respektive 15. Proč se tím vůbec zabývat, viďte?
Nicméně přivádí nás to k jeho páté Olympii (2002) v devátém roce jeho soutěžní kariéry. Rozhodčí nemohli uvěřit svým očím. Ačkoli v prvním kole skončil desátý, v dalších dvou kolách byl již třetí. Nakonec obsadil konečné páté místo, ovšem divoce pískající dav diváků se domníval, že si zasloužil zvítězit. O dva týdny později Schlierkamp porazil vládnoucího držitele titulu Mr. Olympia Ronnie Colemana na Show of Strength v New Orleans.
Ve světě kulturistiky naplno propukla güntermánie. Schlierkamp pak již sice nikdy žádnou další soutěž nevyhrál, ale ani se neztratil z hledáčku rozhodčích a fanoušků. V následujících čtyřech letech se na Mr. Olympia pokaždé umístil v TOP 10 – s vrcholem v podobě 4. místa v roce 2005.

Onder Adsay, Edson Prado, Miguel Filho a Oliver Adzievski. Co mají tito čtyři málo známí kulturisté společné? Všichni mohou unisono říct, že na soutěžním pódiu porazili Kai Greenea. V letech 2012 až 2014 dokázal Kaie zastavit pouze jediný člověk, Phil Heath, a Greene si upevnil postavení hierarchické dvojky profesionálního bodybuildingu.
Avšak během jeho úvodních dvou let (2005–2006) v profesionálním táboře Greenea porazilo celkem 40 různých kulturistů na čtyřech závodech. Na dvou z těchto soutěží skončil 14. a na zbylých dvou byl dokonce bez umístění. Takto tedy začala jeho profesionální dráha.
V roce 2007 však Greene začal přepisovat svou historii. Konečně se mu totiž povedlo snoubit objemy, tvary a vyrýsování s pro něj emblematickým uměním pózování. Zvítězil na soutěži (Colorado Pro 2007), na níž byl rok předtím čtrnáctý. A v roce 2008 zvítězil na jiné soutěži (Night of Champions), na které zůstal dva roky nazpátek dokonce bez umístění. Během šesti let od onoho propadáku na NOC 2006 se vyprofiloval na jednoho z nejlepších kulturistů všech dob. Stejně tak, jako Greene vzešel z nuzného prostředí a bídy, také jeho profesionální kariéra prodělala tutéž cestu.

Soutěžní kariéra Samira Bannouta je přinejmenším zvláštní. Ze 49 profesionálních soutěží vyhrál v průběhu 16 let pouze dvě. Nicméně jednou z nich byla Mr. Olympia 1983. Měl tři dobré roky (1982–1984), kdy k estetické muskulatuře, rozložené na 170 cm vysoké kostře, přidal i náležitou připravenost a kvalitu. Jinak byl však téměř vždy příliš hladký a se stopami vody v podkoží, což mu nedovolovalo výrazněji se prosadit. Vyjma zmiňovaného úspěšného trojletí tak Bannoutova profesionální kariéra sestávala z dosti neblahého tříletého úvodu a pak ze sedmi závěrečných let, na které radno raději zapomenout.
Při svém profesionálním debutu v roce 1979 (Canada Pro) zůstal bez umístění a při své premiéře na Mr. Olympia (1980) obsadil 15. příčku ze 16 soutěžících. Nikoho tenkrát ani nenapadlo, že vousatý Libanonec by mohl někdy proniknout do té nejužší profesionální špičky. Dokázal to však svým 4. místem na Mr. Olympia 1982. Rok poté na Mr. Olympia 1983 předvedl špičkovou kondici: tvrdý, vyrýsovaný, s plnými kulatými svaly se stal jasným vítězem (před další spřízněnou duší s „pomalým rozjezdem“ Mohamedem Makkawym a debutujícím Lee Haneyem). Bannoutova sportovní dráha je svědectvím toho, že nezáleží na to, kde začneš, ani kde skončíš, ale jakých výšin na své cestě dosáhneš.

Nikdo z našeho seznamu neskomíral na spodku výsledkových listin déle než tento rodilý Venezuelan. Během svým prvních šesti let v IFBB Professional League, zabírajících období let 1998 až 2003, startoval Badell na 17 soutěžích. Z toho devětkrát se ve výsledkové listině při jeho jménu objevila zkratka DNP (z angl. did not place, čili bez umístění), nebo skončil hůře než patnáctý (což bylo vlastně totéž, co DNP). Pouze třikrát se probojoval do TOP 10.
Badell vlastnil hustou a proporční muskulaturu, téměř pokaždé však byl z formy. Když se jednou v roce 2002 dostavil ve formě, shrábl 3. příčku (Toronto Pro). Vysloužil si tak místenku na Mr. Olympia 2002, kde ale skončil až 24. z celkově 25 účastníků. Ouuu! V dalším roce závodil pouze jednou a ušlo se mu další DNP. V takové situaci by zřejmě každý jiný usoudil, že je čas hodit do ringu ručník. Avšak Badell na jaře 2004 konečně udělal formu, dvakrát se probojoval do první pětky (San Francisco Pro: 4., Ironman Pro: 3.) a na prestižní Arnold Classic skončil sedmý.
A pak se na Mr. Olympia 2004 postaral o jeden z nejpřekvapivějších momentů v historii této soutěže, když se probojoval do první trojky a posléze obsadil bronzovou pozici. Třetí místo na Mr. Olympia zopakoval Badell i v příštím roce. V následujících letech pronikl do TOP 10 na Mr. Olympia ještě třikrát (2006: 6., 2007: 8., 2008: 10.) a vybojoval tři profesionální vítězství. Jeho vzestup ze suterénu až na střechu – o rovných 21 míst – mezi dvěma následnými starty na Olympii (2003: 24., 2004: 3.) představuje nejvýraznější výkonnostní skok v historii této soutěže a stěží kdy bude překonán.

Amatérský mistr světa IFBB z roku 1991 zůstal během svého nováčkovského roku v pro lize (1992) téměř nepovšimnut – umístil se na 11. (Chicago Pro) a 14. (NOC) příčce. Jelikož se ale zmiňovaným prvenstvím v těžké váhové kategorii na MS 1991 nominoval v příštím roce na Mr. Olympia, v roce 1992 k ní i opravdu nastoupil. Zatímco Dorian Yates tehdy získal svou první z celkem šesti sošek Sandowa, budoucí 8násobný šampion Coleman zůstal bez umístění.
Během tří profesionálních soutěží roku 1992 jej porazilo celkem 28 různých kulturistů, včetně bývalých bantamových vah (do 65 kg) Allana Ichinose, Flavia Baccianiniho a Steva Brisboise, kteří všichni tehdy závodili s hmotností kolem 70 kg. O tucet let později bude Coleman vládnout bodybuildingu s tělesnou váhou dvakrát vyšší. Nicméně v roce 1992 policejní důstojník z texaského Arlingtonu měl líbivé tvary a dobré paže, jeho muskulatura však byla hladká a mdlá. Colemanovým kvadricepsům chyběly vnější oblouky, vypadal jako amatér…
Jak se mu postupně povedlo plnit svou 180 cm vysokou kostru svalovou hmotou, Colemanova umístění na menších závodech se během následujících pěti let zlepšila. Vyhrál tři závody a docela se zabydlel v TOP 5. Přesto Mr. Olympia – tento ultimátní ukazatel kulturistické výkonnosti – zůstávala pro něj každoročně zklamáním. Po smolném nováčkovském roku skončil na svých čtyřech Olympiích postupně 15. (1994), 11. (1995), 6. (1996) a 9. (1997).
Deváté místo v roce 1997 přišlo jen rok předtím, než Coleman na dlouhých osm let usedl kulturistický trůn. Během jeho neutěšeného nováčkovského roku a následných pěti nádenických let však nikoho ani jen ve snu nenapadlo, že Coleman jednou vyhraje více titulů (26) než jakýkoliv jiný kulturista, který kdy žil, a svou kariéru vyšperkuje osmi tituly Mr. Olympia, jimiž vyrovná rekord Lee Haneye v počtu prvenství na této soutěži!

Ačkoli Brandonu Currymu předpověděli zářnou kulturistickou kariéru již v roce 2008 poté, co získal profesionální licenci absolutním prvenstvím na NPC USA Championships, trvalo dlouhých jedenáct let, než se ony optimistické prognózy naplnily. Inu raději později, než vůbec.
Brandon v profi lize nezačal vůbec špatně: při svém debutu v roce 2010 na Tampa Pro obsadil 6. místo z celkem 23 účastníků. Pak se ale v letech 2011 až 2016 jeho soutěžní kariéra ocitla na horské dráze a Brandon byl jednou nahoru, jindy a mnohem častěji však dolů. Občas se mu zadařilo a svou líbivou genetiku – ve smyslu plných a kulatých svalů zejména na horní polovině těla – dokázal snoubit se slušnou připraveností. Tehdy – i přes jistou nevyváženost impozantní horní a méně dominantní spodní poloviny těla – mohl i vyhrát. V letech 2011 a 2016 se mu to povedlo dvakrát (Arnold Classic Brasil 2013, Toronto Pro 2015). Mnohem častěji však na pódium nastupoval poněkud hladký a bez potřebných detailů a tehdy mu to rozhodčí zpravidla hezky sečetli. Jeho průměr umístění na profesionálních soutěžích, vyjma Olympie, v zmiňovaném časovém období koliduje při celkem 26 startech k číslu 7. Olympia pak je kapitola sama o sobě: ze čtyř startů se třikrát při Curryho jméně objevila zkratka DNP (2013, 2015, 2016), v roce 2011 pak skončil osmý…
Po rozpačitém závěru roku 2016, kdy si Brandon připsal na Olympii další známku bez umístění, přišel rok 2017. Curry svými jarními triumfy u protinožců (Arnold Classic Australia, New Zealand Pro) naznačil příslib věcí příštích. Na zářijovém Olympia Weekendu se ještě vrátil na 8. příčku z roku 2011 a v listopadu vyhrál Ferrigno Legacy.
Náhlý výkonnostní spurt, který v onom roce předvedl, je dáván do souvislosti se začátkem jeho angažmá v kuvajtském Oxygen Gymu, kde nachází naprosto ideální podmínky na přípravu. Poprvé v životě se mohl soustředit jen na jídlo, trénink a odpočinek. Curryho tělo na to reagovalo takřka okamžitě a on – po létech výkonnostní stagnace – nabírá novou svalovou hmotu, kterou se mu daří i náležitě zpracovat.
Ostatně v plné parádě to předvedl na Mr. Olympia 2018 (jeho jediné soutěži v tom roce), kde obsadil finálové 5. místo a – po senzačním triumfu Shawna Rhodena (který na pódiu porazil 7násobného šampiona Phil Heatha) – se právě on stal tou největší senzací.
Vrchol dosavadní spolupráce Curryho s kuvajtskou líhní Badera Boodaie pak přišel letos. Začátkem března Brandon suverénně zvítězil na prestižní Arnold Classic a v srpnu si ve věku 36 let přišel do Las Vegas pro Sandowovu sošku náležící vítězi Mr. Olympia. Kdo by si to byl ještě v roce 2016 pomyslel, viďte?

text: TEAM M&F, foto: archiv M&F